• 25/07/2022
• Podle wizewebsite
• 536 Pohledy

Rozhovory Šokující Sára Saudková: Detailně popisuje, jak vykastrovat muže!<

Ve vaší první detektivce Déšť i v jejím volném pokračování Ticho je stěžejní postavou detektiv Oldřiška. Je to velmi svérázná figurka, jak na ni čtenáři reagují?

Hodně lidí se ptá, jestli jsem to já. Musím je zklamat, až takové koule nemám, ale něco z mého přístupu k chlapům a k životu v ní rozhodně je. Oldřiška si jede po svém. Je neuchopitelná a pro mnoho lidí ostrá až tvrdá, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Zkrátka je posedlá svojí prací a tomu odpovídá její slovník. Jedna učitelka češtiny mi na nějaké besedě řekla: „Mně se nesmírně líbí váš jazyk, jak je plný obratů. S tak bohatou, pestrou češtinou jsem se zatím nesetkala. To je taková radost, když se někdo umí vyjadřovat obrazem, ale vadí mi, že Oldřiška používá tolik vulgarismů.“

Co jste jí na to řekla?

Že nemůže mluvit jako dáma. Pracuje s lidskou špínou a kriminalisté, kteří vyšetřují tyhlety hnusné zločiny, jsou jí podle mě nasáklí, a aby dokázali fungovat, musí všechno zlehčovat. A taky být ostří a sprostí jako dlaždiči, protože si je nesmí připustit k tělu. Takže Oldřiška, pokud velí chlapům, nemůže na ně mluvit stylem: Pánové, s dovolením, buďte tak laskaví, že bychom si otevřeli spis na straně osmdesát tři a popřemýšleli… Ne, ona musí říct: „Kurva, chlapi, jdeme!“

Také vás bude zajímat: Sára Saudková byla dlouhá léta partnerkou fotografa Jana Saudka. Co o něm víte?

Ale to nejsou ty styčné body s vámi, ne?Vždyť vy mluvíte tak mírně a potichu, že mám skoro problém vám rozumět. Vy snad křičet ani nedovedete.

Ale dovedu, to byste se divila. Já si myslím, že ten tichý hlas mám proto, že už ho mám vyřvaný.

Na koho řvete?

Na hordu. Zřídkakdy, ale občas to jinak nejde. Když se vám doma klátí tři puberťáci (ve věku šestnáct, čtrnáct a dvanáct let, pozn. red.), tak nerozeznáte jednoho od druhého. Všichni mají hřmotný, silný hlas, a pokud chcete takovou přesilovku překřičet, musíte se adekvátně ozvat. V nějakém časopisu jsem četla takové ty chytré rady psycholožek, jak já jim říkám, že se má dětem všechno vlídně vysvětlovat a trpělivě opakovat. Ale to by pro moje kluky bylo stejné, jako kdybych mluvila nějakou pisklavou frekvencí, kterou lidské ucho není schopné zachytit. Když budu na tu svoji hordu mluvit jemně, trpělivě a vlídně, tak ani nezaregistrují, že mezi nimi jsem, můj hlas by vůbec neprošel jejich sluchovody. Přes takovou hromadu hlasů se musíte prorvat, takže nezbývá než občas zařvat: Tady jsem pánem já, děcka.

Oldřiška má specifický postoj k sexu. Je vášnivá, nespoutaná, neukotvená… I to máte společné?

Oldřiška to má takhle, ale to neznamená, že je kam vítr, tam punčocha. Má přítele Oskara, ale nebydlí spolu. Oba jsou pošuci, díky čemuž si rozumí, a taky trošku outsideři, myslím v tom společenském zařazení. Ale nemají na sebe standardní požadavky. Nechávají si volnost, nesnaží se jeden druhého usurpovat a ovládat. Proto si vyhovují. Ano, ta volnost je mi blízká, ale vůbec nevylučuje monogamnost. Když něco chci, jdu si za tím jako Oldřiška a nepřemýšlím nad konvencemi ve stylu "asi by to chtělo ještě chvilku počkat" nebo "co na to řeknou lidi?". To bylo opravdu vždycky to poslední, co mě zajímalo.

Ona má v rukou i samotný sexuální akt. Oskar mnohdy marně žadoní…

Ano, bere si, kdy ona chce. To je v pořádku. Oběma to totiž takhle vyhovuje. Ale jsou dámy, které se řídí prapodivnými radami pochytanými z časopisů, jako je Herpís Bizár, jak jsem si ho sama pro sebe přejmenovala. Přitom je píšou redaktorky, co samy zoufale plavou ve svém vlastním životě.

Když jste začala psát, co jste měla nejdřív? Postavu Oldřišky, kolem které jste omotala příběh, kriminální zápletku, nebo nic, sedla jste si ke stolu, a jak spisovatelé s oblibou říkají, přišlo to samo?

Tomu nevěřím, že zničehonic přijde nějaké žuch! a spadne na vás myšlenka, která vás přilepí ke stolu, až začnete psát. U mě to bylo tak, že když jsem dopsala předchozí knihu Zpocená záda, ptali se mě, co chystám dalšího, a já si říkala: Jediné, co vím, je, že určitě nebudu psát kuchařku, protože to by bylo fakt bídné čtení, a ani sci-fi, poněvadž mi nic neříká, ale kriminálka by mě zajímala. Proč ne? A u mě je to tak, že v momentě, kdy něco vyslovím, je to už dané.

Čtete vůbec detektivky?

Pár jsem jich přečetla, takovou tu klasiku, ale nejsem jimi posedlá. Jako žánr mě ale fascinují. Literární věda možná považuje detektivky za méněcenné, ale já bych naopak řekla, že je to pan Žánr, protože vyžadují nejen příběh, ale i přísnou logiku, myslet dopředu a všechno musí do sebe zapadat. Proto mě to lákalo. Pak jsem si vymyslela Oldřišku. Takovou, abych se s ní mohla ztotožnit. A nakonec zločin, a pořádný! Ne, že někoho přejede auto a řidič ujede.

To jsem si všimla. Ticho začíná tak děsivou scénou, že se mi bez nadsázky zvedl žaludek. Vy tam dopodrobna zaznamenáváte kastraci muže při jeho plném vědomí. Krok po kroku popisujete, co se řeže, jak u toho řve, kolik krve z něho teče…

Už v té předchozí knížce jsou scény, že jsem se sama sebe ptala, jestli nejsem nějaký podivín nebo blázen, když se v tom tak zvráceně vyžívám. Ale pak jsem si řekla: Ne, kriminálka má mít grády. Musí být surová, a aby byla uvěřitelná, taky náležitě popisná, protože musí čtenáře vtáhnout do děje. A jestliže vám bylo fyzicky špatně, tak sláva!

Nezdráhala bych se tvrdit, že jste to musela zažít, ne-li sama někdy někomu dělat.

Ne, děkuji, opravdu ne. (smích) Neměla jsem tu příležitost. Já mám chlapy ráda.

Neviděla jste to v nějakém dokumentu?

Ne. Nejlepší je, když o tom nic nevíte, protože pak nejste vůbec limitovaná nějakými znalostmi. Já do toho jdu po hlavě a popíšu to tak, jak si to představuju.

Nevadilo by vám, kdyby to odborně někde skřípalo?

Žádný hnidopich nejsem, ale ani úplný ignorant. Když potřebuji, tak si věci zjistím, doptám se. Třeba na účinky některých jedů nebo na to, jak je to se zbraněmi. Od svého editora jsem dostala jednu zásadní radu. Říkal, že v kriminálce nemusí být věci popsané tak, jak ve skutečnosti probíhají, ale musí být uvěřitelné. Takže si v podstatě můžu pustit hubu na špacír, něco i přehnat, ale zase si dávám práci s tím, že k určitým detailům, jako jsou třeba laboratorní metody, si něco přečtu, aby to mělo hlavu a patu a abych nevypadala, že vykládám, a nevím o čem.

Používáte i slang kriminalistů, znáte nějakého osobně?

Ne, všechno jsem si vymyslela. Některé věci jsem konzultovala s přítelem (Samuel Saudek, syn fotografa Jana Saudka, pozn. red.), protože má chemické znalosti a taky ve zbraních se vyzná. V tom mi hodně pomohl. Dokonce mi opatřil kriminalistické sborníky, kde jsou zaznamenané kriminální případy pro interní potřeby policistů. Ale nakonec jsem je nečetla, protože jsem se bála, že mě budou odvádět jinam. To jsem nechtěla.

O čem bude vaše příští kniha?

Píšu teď knihu s Milošem Čermákem. Střídáme se. On vytvoří jednu kapitolu, já na ni navážu, Miloš přidá další… A nikdy dopředu nevíme, s čím druhá strana přijde. Akorát jsme si rozdělili role. Já píšu chlapa a on ženskou. Už jsme jednu knihu takhle napsali (Špína za nehty, pozn. red.) a teď děláme druhou. A zase to vypadá na kriminální příběh. A až ji dodělám, volně navážu na knihu Zpocená záda, což byl takový thriller mezilidských vztahů. O krizi středních let, kdy chlapi i ženský plavou ve vztazích a nevědí, jak z toho. Tohle bude příběh životem zdeptaného gynekologa, který hledá znovu cestu k ženským, protože ho všechno nějak omrzelo. A není vyloučeno, že se i v ní objeví nějaká kriminální zápletka.

A pak se, doufám, vrátíte k Oldřišce. Mezitím si projdete nějakým vývojem, což se v ní určitě odrazí.

Já jsem dokonce měla v úmyslu na jaře odletět na Island, protože to tam mám moc ráda. Říkala jsem si, že se odměním, procestuji si zemi a napíšu tam další volné pokračování o Oldřišce. Tentokrát by řešila něco na Islandu. Ale zavřeli hranice a všechno šlo do háje. Tak jsem si řekla: asi je to signál, že toho mám teď nechat.

Ale už by to snad šlo, pojedete tam?

Určitě, Island je země, do které se vracím ráda. Mohla bych psát i z Prahy a volně improvizovat, ale myslím si, že je dobré v té zemi aspoň na začátku být, nasát ji do sebe a pak to půjde samo.

Děti tu necháte, nebo je vezmete s sebou?

Na Island jsem tentokrát měla letět sama, protože jsem to tak chtěla a potřebovala. A ony měly navíc školu, tak by to ani nešlo. Ale jezdíme i společně. Střídám to. Jednou sama, pak s hordou…

Kam? Která místa vás přitahují?

Baví mě poznávat nové země a obzvlášť ty, kde není moc lidí a velké vedro. Takže vylučovací metodou jsem se dostala až k Islandu. Líbí se mi taky Norsko, Švédsko nebo Skotsko. Láká mě i Finsko, Faerské ostrovy… Dokonce do Grónska jsem měla letět. Ale všechno to zjara padlo, jako když utne.

Jezdíte s cestovkou, nebo na vlastní pěst, s batohem a ubytováním přes Airbnb?

Když jsem byla na Islandu poprvé, jela jsem s cestovkou. Říkala jsem si, že je lepší poznat ho s někým a ničím se netrápit. Ale teď už jsem otrkaná, tak si to organizuji sama, i když se mi zoufale nechce. Mám nějakou fobii, protože ukrutně trpím, když mám objednat letenky, auto a zařídit ubytování. Doslova u toho hynu, je to až neskutečné. Ale řekla jsem si, že to zvládnout musím a umím to. Kdybych ale měla letět do země, kterou neznám, klidně pojedu s cestovkou. Musí to být ale poznávací zájezd, kde se hodně cestuje a chodí.

Nejenže máte problémy něco zařizovat, ale vy i nerada telefonujete!

To je pravda. Myslím si, že je to výhoda. Lidi, kteří mě znají, už nevolají (smích), jenom píšou. Při telefonování mi vadí, že dotyčného nevidím, a neznámá čísla vůbec neberu. Rovnou napíšu: Co máte na srdci? To, že jste mě viděla před chvílí mluvit do telefonu, byla výjimka. Volala mi moje první láska, studentská. Dodneška máme pěkné vztahy a vždycky jednou za rok se vidíme. Takže jemu, své bývalé lásce, jsem telefon vzala.

Neříkáte si: škoda, že se to mezi námi pokazilo, mohli jsme být spolu…

Ne, já si myslím, že všechny věci se v životě dějí tak, jak mají. Je dobře, že jsme se potkali, a je dobře, že jsme se rozešli, protože díky tomu jsem zase poznala jiné lidi, a když jsem se rozešla s nimi, tak to bylo pro to, abych potkala opět někoho jiného. Všechno má smysl. Ale líbí se mi, když vztahy, které člověk za sebou zanechává, jsou neudupané, nezkažené, aby stále mohly dýchat.

Přiznala jste kdysi, že jste ráda sama, nouzový stav pro vás tedy musel být pohodou.

Ano. Vadil mi jenom kvůli dětem. Že jsme si z domova hráli na školu, což je nesmysl. Vyroste z nich zbídačená tupá generace.

Myslíte, že těch pár měsíců distanční výuky by je mohlo tak fatálně poznamenat?

Pár měsíců? Vždyť to trvalo od března. Samozřejmě, že někteří to zvládají, ale je to takový zásah do rytmu života… Určitě to zanechá stopy. Chápu, že se tím zreformuje školství, protože se všichni naučí víc pracovat s počítači, ale spíš bych řekla, že ti, co ještě na počítači závislí nebyli, teď už spolehlivě jsou.

Vy jste měla na distanční výuce všechny děti?

Ano, všechny. Na jaře jsem dělala učitelku těm nejmladším, protože byli úplně nepoužitelní. Asi je to tou klukovskou náturou. Holčičky jsou pečlivější. Dělají si vzorně poznámky, zapisují úkoly, dokonce si odškrtávají, když je splní, a mají z toho radost. Kdežto klukům je to úplně jedno. Pro ně je to: Hurrrá, nejde se do školy!

Má některé z vašich dětí umělecké vlohy? Rozhodně by je měly po kom zdědit.

Sárinka hodně kreslí. Došlo to u ní tak daleko, že u jejích školních sešitů nepoznáte, jestli jsou z biologie nebo angličtiny. Má v nich sice zápisky, ale všechno je to tak pokreslený, všude samé postavy… U ní bych řekla, že v sobě něco má, ale jinak jsou to úplně normální děcka, zlobivá jak čert.

Sama fotíte, Jan Saudek taky, jeho zesnulé dvojče Kája Saudek kreslil…Uvědomují si vaše děti tohle všechno, znají své příbuzenstvo?

Ano. Kluci například pojali velký obdiv ke svému prastrýci Kájovi, když viděli všechny ty sexy prsatice, co nakreslil. To jim imponovalo, je pro ně borec. A dědeček Jan je pro ně v podstatě taky takové šídlo. Pamatují si ho jako chlápka v červené košili a ve sporťáku, co fotí nahatý ženský. Je pro ně sice trochu jako přelud, protože se s ním nevídají, ale vědí o něm a má to na ně určitě dobrý vliv.

Ani vy se se svým expartnerem Janem Saudkem nevídáte?

Ne, potkáváme se nahodile, když na sebe někde narazíme. Naposledy jsem ho viděla asi před půldruhým rokem.

Fotí taky Ida Saudková, první manželka vašeho partnera Samuela, se kterým máte děti, a Kájovi potomci Patrik a Berenika zase malují…

Ano, tady je skutečně požehnáno, takže když naše Sauďata půjdou úplně jiným směrem, vůbec nic se nestane. Tahle země to unese.