• 29/07/2022
• Podle wizewebsite
• 602 Pohledy

Sto dvacet let opavské věznice - Deník.cz<

Dislokace soudu v provizoriu, rostoucí agenda zejména obchodního soudnictví, zatěžování c. k. eráru stavebními opravami věznice – to byly hlavní důvody výstavby nového a důstojného justičního areálu včetně věznice.

Komplex byl vybudovaný v Olomoucké ulici a užívaný byl od posledního prosince roku 1888. Opavská věznice měla ve své historii proti ostatním obdobným zařízením mnohokrát výjimečnost a tu si do jisté míry dokázala udržet.

V současné době je to například detenční ústav v Krnovské ulici, trest doživotí tří odsouzených žen, metadonový program pro odsouzené nebo léčba gamblerství i drogové a alkoholové závislosti vězňů přímo ve výkonu trestu.

Bývala vybíraná i k některým pilotním programům a novinkám. V současné době tráví v ženské části věznice v Olomoucké ulici své „počítané dny" od několika měsíců až po doživotí zhruba dvě stovky žen.

Mužská část věznice je v areálu v Krnovské ulici a o její objekt se dělí věznice jako taková s detenčním ústavem, kterému musel ustoupit výkon trestu mladistvých. V současnosti „hostí" věznice sedmačtyřicet mužů a dvaačtyřicet z nich pracuje.

Detenční ústav s kapacitou 108 míst, fungující od roku 2013, má třiatřicet chovanců.

Opavskou věznici přibližuje publikace, obsahující na devadesáti stranách historii věznice až do současnosti, Textovou část doplňují fotografické dokumenty. Na jejím vzniku se podíleli zejména bývalá mluvčí Dagmar Slaná, opavský historik Pavel Šrámek a bývalý dlouholetý ředitel opavské věznice Petr Prasek.

Opavská věznice>> vznik v roce 1888>> dvě části: ženská, Olomoucká ulice, mužská a detence, Krnovská ulice>> současný ředitel Ivo Turok>> detence v Krnovské ulici od roku 2013>> tři doživotně odsouzené ženy: Dana Stodolová, Jaroslava Fabiánová a Romana Zienertová>> v 60. letech byl v Opavě vězněn tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák

Petr Prasek: S odsouzenými jsem problémy nemíval

Opavská věznice patřila v době ředitelování Petra Praska v republice k těm šťastným, kterým se potíže vyhýbaly.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu a chtěl jste být učitelem. Jak se kantor dostane do kriminálu?

V opavské věznici byla v sedmdesátých letech otevřena škola pro mladistvé odsouzené a zrovna hledali učitele. Soused, který byl v zařízení zaměstnán, mi o tom řekl. Šel jsem se přeptat a vzali mě.

Byl jste veden vznešenými ideály?

Spíš pragmatickými úvahami. Věznice mi nabídla byt a ve srovnání se školstvím i vyšší plat, takže jsem jako mladý učitel s rodinou neměl co řešit.

Nic není zadarmo. Někteří žáci jsou pěkní výlupci, ale ve srovnání s mladými delikventy bývají přece jen přijatelnější.

V době mého učitelování bývali školáci daleko přístupnější než dnes. Navíc jsem učil na venkovských školách, kde jsou žáci ukázněnější než ve městě. Žádný výrazný konflikt jsem ale neměl ani s mladistvými odsouzenými a byly mezi nimi různé typy včetně vrahů.

Do vyučování chodili celkem rádi, protože tam měli daleko volnější režim než na odděleních.

Nechci oponovat, ale zase takoví dobráčci to nebyli. Pokud si pamatuji, tak jednou dokonce zavraždili svého vychovatele.

Ano, stalo se to v lednu 1978, ale to už jsem byl náčelníkem výchovy na ženském oddělení. Skupinka mladistvých odsouzených si jednou večer počkala, až bude vychovatel na chvíli v kanceláři sám. Využili příležitost a ubodali ho šroubovákem.

Vražda byla součástí jejich plánu na útěk, který stejně nevyšel. K dalšímu fyzickému napadení zaměstnanců ze strany odsouzených v Opavě už nedošlo a za svou osobu jsem si nikdy žádné nebezpečí nepřipouštěl.

Věznice je prý nejlepší škola zločinu. Souhlasíte?

To je běžná představa lidí z venku, ale skutečnost bývá trochu jiná. Ve věznicích jsou odsouzení umísťováni podle kategorií spáchaných činů. Pokud se na celách sejdou skutečně těžcí zločinci, mají abecedu zločinu dávno přečtenou a žádné nové poznatky už nepotřebují.

Čím to, že závažná kriminalita bují jako tráva v létě a vraždit začínají už děti?

Nejsem právník, psycholog ani kriminalista. Domnívám se, že je to důsledek současného životního trendu. Kdo chce něco znamenat, potřebuje peníze, a když je nemá, tak si je obstará jinak než usilovnou prací. Svůj vliv na děti má televize, která nabízí už i kreslené pohádky plné násilí.

Děti si pak myslí, že rozbít někomu hlavu traverzou není nic špatného, protože dotyčný se jen otřepe a jde dál.

Profesně jste si ve věznici prošel mužské i ženské oddělení. Na kterém to pro vás bylo jednodušší?

Méně komplikované bývá jednání s muži, protože na ně víc platí rozkazy. Ženy mívají tendenci víc o nařízeních diskutovat.

Petr Prasek Narodil se roku 1947 v Uherském Hradišti. Po maturitě chvíli učil a potom studoval Pedagogickou fakultu v Ostravě. Do opavské věznice nastoupil jako učitel roku 1973 a fakultu pak dostudoval dálkově. V roce 1976 byl převelen do vedení oddělení výchovy u odsouzených žen a od roku 1990 působil až do odchodu do důchodu ve funkci ředitele opavské věznice.

Bezcitné vražedkyně za zdí

V opavské věznici tráví své doživotně určené dny tři naprosto bezcitné vražedkyně – Dana Stodolová, Jaroslava Fabiánová a Romana Zienertová.

Dana Stodolová nechvalně proslula vraždami osmi seniorů, kterým na věčnost pomohla s přispěním svého manžela. Jaroslava Fabiánová zahájila svou mordýřskou kariéru už jako nezletilá prostitutka. Jednoho klienta poslala na věčnost pomocí uspávacích prášků a dalšího utloukla kladivem, dva muže zase okradla a ubodala.

Krkavčí matka Romana Zienertová zavraždila v Širokém Dole na Svitavsku v rodinném domě obzvlášť surovým způsobem své čtyři děti ve věku od dvou měsíců do osmi let. Podřízla jim krky a přeřezala žíly i tepny na obou zápěstích, navíc jim způsobila i další bodné a řezné rány.

Všechny tři ženy neměly se svými oběťmi žádné slitování a soudci zase neměliy slitování s nimi a poslali je za mříže až do konce jejich života. Jako doživotně odsouzené se po objektu mohou pohybovat pouze v doprovodu příslušníků vězeňské služby a na rozdíl od běžných trestankyň ve zvýšené ostraze smějí pracovat jen v prostorách věznice.