• 25/06/2022
• Podle wizewebsite
• 468 Pohledy

Při útěku z pochodu smrti se Ilse Reiner - Eichnerová schovávala v bramborách<

Ilse Reiner - Eichnerové, foto: Zdeňka KuchyňováPaní Ilse se narodila v roce 1929 ve Vsetíně. Její rodina patřila mezi miliony lidí, kteří období holocaustu nepřežili. Po smrti rodičů se malá Ilse ocitla v židovském sirotčinci, a právě o tom psala i ve svém deníku.

"Píšu, jaké to bylo v sirotčinci, a proč mě tam dali. Mé rodiče zatkli. Nejdřív otce, později matku. Po úmrtí matky jsem dostala rozkaz, abych se vystěhovala ze Vsetína a šla do sirotčince v Praze, kde by na mě dávali pozor. Byla tu židovská škola, tak jsem se mohla ještě několik měsíců učit. Židovské děti pak musely přestat chodit do školy nebo brát hudební hodiny, tak mi jednoho dne moje učitelka řekla, že lituje, ale že se se mnou už nemůže scházet. To byl konec mých hudebních hodin a moje obecná škola byla taky přerušená. Nemohla jsem 3,5 roku chodit do školy, protože jsem byla židovského náboženství."

Svému deníku Ilse Reiner Eichnerová svěřovala své pocity, nálady i události té doby. Vznikla tak výpověď o zlomových událostech, jak je vidělo dítě. Její příběh zařadil do svého Infobulletinu i Nadační fond obětem holocaustu.

Otec paní Ilse, Max Eichner byl v roce 1939 zatčen gestapem a uvězněn ve věznici Špilberk. Později byl propuštěn, ale v květnu 1942 byl transportován do Terezína a následně do polských koncentračních táborů, odkud se nevrátil.

Očima dítěte "Nevím, jestli to byl Sobibor nebo Lublin. Já jsem dostala kartu z Lublina, kde psal: nestarej se o mě, vše je v pořádku, jsem zdravý a spokojený. Nahoře v pravém rohu jsem viděla jméno Lublin a datum. Když jsem po válce mluvila s různými lidmi, tak mi řekli, že lidé v určitých táborech museli takovou kartu poslat a ta byla odeslaná před tím, než je zabili. Před tím byl tatínek vězněný na Špilberku a ve Vsetíně. Maminka byla vězněná ve Vsetíně a pak v Brně, šest týdnů. Doufala jsem, že ji propustí, ale poslali ji do Ravensbrücku. Nakonec ji propustili a já dostala telegram, že je v pražské nemocnici na Bulovce, ale nemohli jsme se vidět, protože měla tuberkulózu. Lékaři nedovolili, abychom se setkali. Nedostala jsem ani povolení cestovat. Bylo to bolestivé, s maminkou jsem se neviděla už 1,5 roku. Když umřela, neměla jsem důvod opustit své rodné město Vsetín. Němci mi ale řekli, že musím jít do Prahy. Cestovala jsem tam sama a byla jsem očekávaná ředitelkou sirotčince."

Podívala jsem se na hodinky, právě když průvodčí přicházel do vagonu a ohlašoval, že za 30 minut budeme v Praze. Na chvíli jsem ztuhla a pak se podívala po svých zavazadlech. Hřebenem jsem si přičísla vlasy a v rychlosti jsem se rozloučila se světem a životem, který jsem doposud znala. Zhluboka jsem vzdychla a uvažovala o své budoucnosti v sirotčinci. Vlak zapískal a následoval skřípavý zvuk lokomotivy. Brzy pak nás průvodčí vyzval, abychom opustili vlak, protože jsme dojeli do Prahy.Když jsem vystoupila z vlaku, někdo mi pomohl se zavazadly. Rozhlížela jsem se kolem a povšimla si vysoké ženy v tmavém kostýmu a velkém klobouku. Přišla ke mně a milým hlasem se zeptala: "Ty jsi jistě Ilsinka Eichnerová, že?" Přikývla jsem, podívala jsem se jí přímo do tváře a řekla: "A vy jste slečna Weingartenová?" "Ano, jsem. Přišla jsem tě uvítat a odvést do sirotčince. Děvčata a chlapci už o tobě vědí a těší se na setkání s tebou. Máme tam moc milou skupinu dětí. Jsou přátelské a ochotné si navzájem pomáhat. Sama uvidíš. Pojď, mé dítě, dej mi ruku. Někdo odnese tvoje zavazadla. Praha je krásné město, někdy se jí říká zlaté město nebo zlatá Praha. Sama to brzy poznáš. Nejdůležitější je, že tu budeš moci chodit do školy. Je to židovská škola a jsme šťastní, že ji tu máme. Máš hlad? Večeře bude za dvě hodiny." (ukázka z knihy Očima dítěte)

Před transportem poslala deník na Moravu

Příkaz k deportaci, foto: repro z knihy Očima dítěte "Byla jsem v sirotčinci na Belgické ulici asi osm měsíců a chodila jsem do školy na Josefově. Do Terezína jsem byla deportována v říjnu roku 1940. Bylo mi asi 11,5. Když jsem tam přijela, tak jsem dostala tyfus. Pamatuju si ten výraz, který lékaři používali, byl to meningotyfus. Byla jsem ve velmi špatném stavu, skoro jsem umřela, ale potom se vše zázračně obrátilo. Když jsem se dostala z bezvědomí, tak jsem se ptala, kde jsou další děti, co měly tyfus. Mnozí nepřežili a já tak ztratila hodně přátel, kteří pro mě mnoho znamenali. V Terezíně jsem byla přes dva roky. Taky jsem tam později pracovala v zahradách, kde se pro esesáky pěstovala zelenina. Pak jsem znovu onemocněla. Tehdy jsem dostala výzvu do transportu do Osvětimi. Lékař, který se mě ujal, to nějak zařídil. Nevím jak, ale moje jméno zmizelo z toho listu a jiné se tam dostalo. Po válce mě svědomí strašně mučilo. Vždycky jsem se ptala, kdo byla ta osoba, která šla místo mě, a jestli to přežila. To jsem se nikdy nedozvěděla. Pro mě to bylo štěstí a neštěstí pro někoho jiného. Pak jsem se dozvěděla, že se to takto udělalo pro několik dalších dětí. Dospělí se vždycky snažili něco dělat pro ty mladší, protože mysleli, že my máme větší šanci přežít to peklo."

Deník Ilse Reiner - Eichnerové zachycuje krátký časový úsek, od května do září 1942. Dějinné události té doby v deníčku nejsou. Vypovídá spíš o dětské touze najít kousek štěstí v podmínkách, jejichž nepřirozenost si uvědomuje. Prožívá přátelství i loučení s těmi, kteří jsou určeni pro transport, jehož konečné určení uniká dětskému chápání.

Pátek 27. 8. 1942 Dnes jsme dřív vstávali. Dělali jsme lívance. Sama jsem je pekla. Pak jsme s Betkou dělaly povrch a myly nádobí. Potom jsme se umyly a jely na Hagibor. Hrálo se divadlo. Dopadlo to moc pěkně. Pan Saudek dostal kytici rudých růží a dortu. Irena dostala od Hagiboru kytku. Dala ji hned tatínkovi na hrob. Ráno dostala Irena a Ilonka s maminkou výzvu, ale neřekli jsme jí nic. Každý k ní ale chodil. Honzíček z dětského domova přijde k ní a říká: "Irenko, ty jedeš do Terezína?" Ona byla hned vyjukaná. Za chvíli přijde pan Cenkr. Na shledanou na veletrhu, Ireno! Ona, chudák, nevěděla, co si má o tom myslet. Po divadle se dozvěděla, že jede. Dala se do pláče." (ukázka z knihy Očima dítěte)

Když se blížil termín nástupu do transportu, poslala Ilse svůj deník do Vsetína. Tady se dostal k rodině Lukášových, kteří už na půdě přechovávali věci, které si k nim uložila Ilsina maminka. Deníček, o kterém se domnívala, že je ztracený, našla u svých přátel ve Vsetíně v roce 1990. V roce 2006 vyšel v USA pod názvem Through the Eyes of a Child. Steven Spielberg s ní natočil tříhodinový dokument pro washingtonské muzeum holocaustu.

Útěk z pochodu smrti

Deník paní Ilse tak po mnoha letech odkryl zapomenuté zážitky a vzpomínky. Knižní vydání deníku doplnila i pozdějšími vzpomínkami.

Legitimace, kterou Ilse dostala po návratu do rodného města, foto: repro z knihy Očima dítěte "Potom mě poslali z Terezína asi do Birkenau. Jednu minutu mi řekli, že jsem byla v Birkenau, druhou minutu mi řekli, že jsem byla v Auschwitzu. Co jsem tam viděla za ty tři dny, co jsem tam strávila, bylo něco neuvěřitelného. Obdivuji ty, kteří tam museli zůstat delší čas. Já myslím, že bych tam ztratila rozum. Tři dny a tři noci bylo dost. Mengele, před kterým jsem stála nahá, měl bílé rukavice a takové zvláštní brýle. Já nevěděla, kdo byl, tak jsem neměla takový strach. On ukazoval, aby jedni šli napravo, druzí nalevo. Nepamatuji si, kam jsem šla, ale pro mě to byla správná strana. Co mě pak mnoho let mučilo, byla vzpomínka na mladou paní s tříletou holčičkou, která šla na druhou stranu. Tehdy jsem nevěděla, co to znamenalo, později mi z toho bylo nanic."

Vychrtlá postava oblečená do pruhovaného vězeňského mundúru s číslem na zádech, vyholená lebka, v propadlém popelavém obličeji byly lidské pouze oči. Přiškrceným hlasem se zeptal, zda nemám něco k jídlu, sardinky, konzervy nebo keksy. "Hoď to do příkopu, stejně ti to seberou!" Pak se otázal, kolik mám let. Když jsem po pravdě odpověděla, že 14, rychle a důrazně mě opravil: "NE, NE! Když budeš předvedena před lékaře, řekni, že je ti 18!" a náhle zmizel. Byla jsem úplně zmatena, naprosto jsem nechápala, kdo to byl a proč to mám tak říci? Jaký to má smysl? Když jsem pak stála před lékařem (že to byl doktor Mengele jsem se dověděla později), a on se mě zeptal na můj věk, pocítila jsem náhle silné vnitřní napětí a vyhrkla jsem 18 - a to číslo mě zachránilo. (ukázka z knihy Očima dítěte)

"Bylo to neobyčejné štěstí, statečnost a hluboká víra v Boha, které mně pomohly překonat později i Birkenau/Osvětim a pracovní tábor Kurzbach ve Slezsku. Uprchla jsem z pochodu smrti, který vedli do Gross Rosen", popisuje ve své knize Ilse Reiner - Eichnerová.

Dívky z dětského domova, foto: repro z knihy Očima dítěte"Já jsem měla štěstí několikrát. Tři měsíce jsem byla v otrockém táboře. Pak jsem byla na pochodu smrti. Bylo to strašné, měla jsem omrzlou nohu. Esesačka mě pozorovala a napsala si moje číslo. Řekla jsem si, že se odtud musím nějak dostat. Pak esesáci řekli, že si můžeme po třech dnech trošku odpočinout, vidíte, u mě všechno přicházelo v číslovce tři. Leželi jsme ve sněhu, byli jsme u nějakého sedláka, který už byl pryč, protože Němci zřejmě věděli, že se Rusové přibližují. Prý jsme šli do Gross Rosenu. To byl další tábor, ale k tomu už nedošlo, ne pro mě. Když jsme odpočívali, dostala jsem velkou žízeň, ala nechtěla jsem jíst sníh. Na dvoře jsem viděla pumpu a několik zajatců přicházelo mým směrem. Někteří byli Češi, jiní Angličani. Jeden se mě ptal: odkud pocházíte? Já myslela z kterého kraje, tak jsem řekla, že z Československa. Ale oni chtěli vědět z kterého tábora, tak jsem řekla, že z Trachtenbergu u Kurzbachu. V tom momentě ten zajatec šeptem říkal, Rusové už jsou tam. To mě dodalo velkou odvahu. Já nevěděla, že Rusové přicházejí. Doufala jsem, že přijdou Američané. Řekla jsem si, že nezáleží kdo, hlavně když nás osvobodí."

Před útěkem se skrývali mezi hromadou brambor

"Řekla jsem dvěma starším ženám, že se budu snažit utéct. Ale nechtěla jsem jít sama, protože jsem měla špatnou nohu. Ptala jsem se jich, jestli půjdou se mnou. Tyhle dvě starší paní se mě ujaly, a našly jsme blízko nějaký sklep. Protože v tom domě asi neměli čas dát brambory do pytlů, tak jsme našly ve sklepě spoustu brambor a pytle, které byly rozházené. Dostaly jsme nápad, že mě strčí do brambor, já jsem byla tehdy hubená. A tak se stalo. Za několik hodin esesáci řekli, že musíme do řady a mašírovat dál. Ale už tam byl chaos. Báli se o svoji kůži, a chtěli se dostat pryč. Nedívali se vlevo vpravo, nebyli tak přísní, a najednou jsme slyšeli výstřel. Nevěděli jsme, jestli někoho zastřelili nebo jestli to bylo zastrašování. Mě v té době bylo 15 let. Říkala jsem si, když vyjdu a oni mě uvidí, tak mě zastřelí. Když tu zůstanu, tak třeba nebudou mít čas prohledat sklep a okolí, a podaří se mě dále žít. Tak se taky stalo. My jsme se objevily na dvoře až mnohem později. Bylo to v noci, a překvapení bylo, že další ženy měly stejný nápad. Najednou jsme viděly přicházet skupinku zprava i zleva a setkaly jsme se uprostřed dvora. Řekly jsme si, co teď? Ty starší řekly, že musíme zabalit naši uniformu. Byla nám zima, tak šly a hledaly v opuštěných domech různé věci na sebe. Pak začaly pálit kabáty. Říkaly, že kdyby Němci přišli zpět, tak aby neviděli, že jsme vězeňkyně. To byl prima nápad, ale pak, když přišli Rusi, bylo velice těžké je přesvědčit, že jsme zajatci. Bylo to dobré pro jednu situaci, ale ne tak pro druhou."

Když přijela Rudá armáda, byla Ilse Reiner - Eichnerová v osvobozenecké zóně tři měsíce (opět ono osudové číslo tři).

Autorka knihy před skříní, kde byl ukryt její deník (1990), foto: repro z knihy Očima dítěte"Mezi vojáky jsem chodila v převleku za mladého chlapce", vzpomíná paní Ilse ve své knize. "Po válce jsem ušla dlouhou vzdálenost k českým hranicím, kde jsem upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem ve voze Červeného kříže na cestě do Prahy. V Praze jsem strávila tři měsíce v nemocnici. Odjela jsem pak do svého rodného města Vsetína, kde jsem bydlela u jedné křesťanské rodiny, bývalých přátel mé matky i mých. Jmenovali se Lukášovi."

Z 15 tisíc dětí poslaných do Terezína přežilo jen 132

Ilse Reiner - Eichnerová je jedním ze 132 přeživších dětí z 15 000, které byly poslány do Terezína.

"Věděli jsme, odkud pocházíme, kde jsou naše kořeny, kde jsme se narodili, kde bychom chtěli být. Ale kde byl domov? Nikdo nás neočekával, nikdo nepřežil. Byli jsme velice smutní. Ve Slezsku jsme neslyšeli žádnou hudbu, neviděli jsme žádné vlajky, konec války vůbec nevypadal slavnostně. Jen od lidí jsme slyšeli, že válka skončila. Nakonec jsem měla štěstí, když jsem se dostala zpět do Prahy s ambulancí. Byla jsem na repatriačním úřadě, kde mi dali nějaké peníze, nové prádlo a kartičku totožnosti. Když jsem se ocitla v nemocnici, tak kamarádka mojí maminky přijela s manželem. Řekla mi: neboj se, Ilso, uzdrav se a přijeď k nám do Vsetína. Budeš s námi žít, dokud se ti nepoštěstí vystěhovat se ke strýčkovi do Ameriky. A tak se i stalo. Dodnes se přátelím s dětmi této rodiny, které jsem velmi vděčná. Zítra pojedu do Vsetína. Setkám se s učitelkou Ševčíkovou, s žákyněmi, s paní starostkou. Budu tak mít ještě další potěšení. Je tu se mnou i moje vnučka, přijela z Los Angeles."

Manžel paní Ilse patřil k vojákům, kteří osvobozovali Dachau

Jaký byl osud paní Ilse po válce? Poté, co přijela ke strýčkovi do New Yorku, tu začala chodit do školy a pracovala na částečný úvazek v obchodu s oděvy.

Roku 1950 se vdala za Charlese Reinera, který se podílel na osvobození koncentračního tábora v Dachau. Do České republiky se vrátila až po revoluci. Paní Ilse je matkou dvou dětí Richarda a Elaine, babičkou dvou vnoučat a žije v Atlantě v USA. Roku 2011 jí bylo uděleno Čestné občanství města Vsetín.

Maminka paní Ilse Charlotta je pohřbena v Praze na židovském hřbitově. Její jméno je také Ve Vsetíně, na pamětní desce židovských obětí nacistické perzekuce. Hned vedle jména otce paní Ilsy, Maxe Eichnera, u kterého bohužel o době a místu smrti nejsou přesnější informace.

Strašnou dobu holocaustu a nesvobody je třeba si připomínat. O to se snaží i paní Ilse Rainer - Eichnerová:

Ilse Reiner - Eichnerová na tomtéž místě jako na obrázku na obálce knihy, jen o 64 let později. V Růžďce, dnes Bystřičce (červen 2004), foto: repro z knihy Očima dítěte"Točila jsem ve Vsetíně krátký dokumentární film. Jmenoval se Proti proudu. Ve státě Georgia jsem dělala film pro stanici GPTV, byl určen pro učitele a studenty. Mluvila jsem také v různých kostelích, pracovala pro muzeum v Atlantě, které se jmenuje Breman. Tam jsem vyprávěla dětem i učitelům, co se stalo. Radila jsem jim, jak zvládnout život, kdyby nebyl tak příznivý. Řekla jsem jim, jak je důležité v něco věřit. Někdy si člověk řekne: Bůh mě opustil. Mně se to taky stalo. Pocházela jsem z dosti pobožné rodiny. Říkala jsem si: Bůh je dobrý, jak je pak možné, že tolik dobrých lidí a nevinné děti takto trpí? Pak jsem si uvědomila, že to tak nejde, že se musím vrátit zpět k víře, nebo věřit v 'něco', protože když se na něco nesoustředíte, tak se zblázníte. Oslabíte se, nemáte tolik šancí přežít to peklo. Měla jsem samozřejmě hodně štěstí. Teď jsem dospělá paní a matka dvou dětí. Syn Richard je v Los Angeles. Má syna Maxe a dceru Rachel. Moje dcera Elain žije se mnou v Atlantě. Já chci, aby každé dítě mělo dobrý život. Vždycky říkám dětem, že si musí vážit svého života, ale také života dalších. Nemusí každého milovat. Ne s každým se necítíme pohodlně, ale nesmíme mu neubližovat, na to nemáme právo. Když mluvím s malými dětmi, tak jim říkám, ty máš ráda zmrzlinu vanilkovou, já čokoládovou, někdo jahodovou. Můžete si vybrat. Mezi lidmi si taky můžete vybrat, kdo bude váš kamarád, ale nemáme právo nikomu ubližovat a nikomu zničit život," uvedla na závěr svého vyprávění pro Radio Praha paní Ilse Reiner - Eichnerová.

Svůj deník věnovala dětem, které byly deportovány do Terezína a svému manželovi Charliemu, který ji přesvědčil, aby deník přeložila do angličtiny, aby děti lépe porozuměly tomu, čím si v dětství musela projít.