Práce Ivanu Drachovskou docela těší - Jindřichohradecký deník<

Naše cesty se protínaly hned několikrát. Poprvé to bylo na jindřichohradeckém gymnáziu, pak po letech v Třeboni, kde jsem patřila mezi její první pacienty, a v roce 2005, kdy se do Třebonějako lékařka vrátila. Pracuje ve své soukromé ordinaci a já patřím opět mezi její spokojené klienty.

Původně jako studentka ale měla vyhlédnutou jinou profesi, a to všeobecné lékařství. Zubařinu měla uvedenou na přihlášce ke studiu jako náhradní možnost, ale sama dnes říká, že je ráda, že se tam nedostala.

„Co se týká soukromého podnikání ve zdravotnictví, máme to jako zubaři asi nejméně komplikované. Navíc je to i tvůrčí práce, která mě baví. Jinak bych ji nedělala. Znám hodně zubařů, kteří ve své profesi přestali pracovat. Je to fyzicky i psychicky náročná práce. V průměru stojím u křesla šest až sedm hodin denně, ale někdy i deset hodin,“ vysvětlila Ivana Drachovská.

Od listopadu roku 1992 až do prosince 1995 pomáhala od bolesti zubů lidem v Suchdole nad Lužnicí. „Na tu dobu ráda vzpomínám, protože jsme se sestřičkou jezdily pravidelně první den v týdnu do Rapšachu do zubní ordinace, která byla přímo v budově školy. Ještě v roce 1993 tam fungovala školní péče, kterou si vedení školy zajišťovalo. Byla tam moc příjemná a přátelská atmosféra, a to jak díky dětem, tak i učitelům a kuchařkám, na kterých bylo vidět, že opravdu vaří s láskou. Chodily jsme tam s kolegyní totiž i na obědy,“ vzpomíná s úsměvem Ivana Drachovská.

A ke vzpomínkám už rozesmátá přidává, jak tam tenkrát cestovaly trabantem, který patřil kolegyni, a jak někdy zápolily na cestě i se sněhem, ale byly rády, že mají auto.

Od ledna roku 1996 ji pracovní povinnosti zavály do Českých Velenic, kde pracovala až do roku 2005. „To bylo ještě krátce po revoluci, kdy si lidé mysleli, že to v pohraničí bude pro doktory zlatý důl. Každý si myslel, že se tam Rakušané jen hrnuli, někteří opravdu ano. Ale pro doktory v Českých Velenicích to rozhodně zlatý důl nebyl. Pokudnám tam někdo z druhé strany hranice zavítal, většinou byl v zanedbaném stavu. Bývali to hlavně venkované, kteří často zapáchali chlévem a na jejich šatech to bývalo i vidět,“ vysvětlila Ivana Drachovská.

Ale přesto se jí v Českých Velenicích líbilo zejména kvůli přátelštějšímu rodinnému prostředí. Přičítá to i tomu, že se v menších městech všichni víc znají.

Pacientů na zubním křesle v ordinaci ošetřila nespočetně. Někteří za ní dojíždějí z bývalých působišť až do Třeboně, což ji velmi těší zejména pro důvěru, kterou k ní lidé mají. Všichni známe ten pocit, kdy se otevřou dveře a lékařka nás vyzve, abychom se posadili. Takže není problém představit si různé pocity, které v nás zubní vrtačka může vyvolat. Zubařce Ivaně Drachovské však onen nepříjemný zvuk nikterak nevadí a prý ani nikdy nevadil, a to jej musí snášet každodenně.Na můj dotaz, zda měla nějaké kuriózní zážitky s pacienty, odpověděla se smíchem: „Někdy samozřejmě ano.Jednou ke mně přišel v Českých Velenicích pacient a tvrdil, že má v zubech čip od mimozemšťanů. Tak jsme mu pro jeho klid zuby zrentgenovali, ale vůbec mám nevěřil, že tam nic nemá.“

Rozdíl po létech praxe v zubním lékařství vidí zejména v nových a lepších materiálech a přístrojích. Ty si navíc jako soukromá lékařka může pořídit, aniž by musela o ně prosit u svých nadřízených. I v této svobodě, která je sice ohraničená podmínkami zdravotních pojišťoven, vidí velkou úlevu.

Co se týká pacientů, osvěta je podle jejích slov u nich hodně vidět. Zůstávají však i tací, kteří si na zdravých zubech příliš nezakládají.A čím by chtěla být, kdyby neléčila bolavé zuby? „Třeba by mě lákalo dělat kosmetičku. Je to provázané s medicínou a zároveň je to jednodušší, příjemná tvůrčí práce. Je na ní hned vidět výsledek stejně jako na zubech, ale pro zákazníky je to příjemnější než u nás,“ uzavřela Ivana Drachovská.