• 07/01/2023
  • Podle wizewebsite
  • 398 Pohledy

Své tělo mě naučil mít rád partner Vlastimil Šenkýř, říká módní designérka Kristýna Lovas Šenkýřová, která se ve své tvorbě věnuje i +size módě - CZECHDESIGN<

Jak ses k umění a konkrétně k módě dostala?

KRISTÝNA: Vždycky mě bavilo oblékání a už od mala jsem vnímala rozdíly ve střizích. Často jsem nacházela neobvyklé kousky v sekáčích nebo jsem si brala věci od babičky, které vlastně přicházejí do módy teď. Na základce to sice moc nechápali, ale mě fascinovaly některé kousky oblečení a bavilo mě je nosit. Potom jsem našla smysl v tom, že vlastně já můžu ty kousky vytvářet. A to byl možná ten důvod, díky kterému jsem zjistila, že mi tento obor sedí.

Takže už od dětství jsi věděla, že bys chtěla módu studovat nebo se jí minimálně věnovat?

KRISTÝNA: Právě že ne. Od mala jsem chtěla být kadeřnice, nikdy jsem například nešila nebo nevytvářela oblečky pro panenky a o umělecké oděvní škole mi řekla až někdy během 6. třídy na základní škole mamka. Díky tomu jsem se začala připravovat na přijímačky, dostala se na střední školu a poté jsem studovala bakalářské studium na FDULS v Plzni a teď ještě jedno bakalářské studium na UMPRUM, které ale nedokončím, neboť jsem byla přijata na magistra stejného ateliéru. Studium je celkem finančně náročné, tak jsme se doma shodli, že bude nejlepší se posunout dál.

Za kolekci RA.OD.VE. dostala Kristýna na FDULS v Plzni ocenění ateliéru. | Foto: Natalie Kuznetsová

Cítíš mezi školami nějaké rozdíly? Jak tě studium na každé ovlivnilo?

KRISTÝNA: Obě dvě školy mají něco do sebe. Plzeňskou miluju pro její atmosféru a open space, ale zároveň vnímám, že v Plzni nemají moc dobré PR, a i když je student sebelepší, ale sám neví, jak se prosadit, tak o něm veřejnost většinou neví. Zároveň jsem se tam uvolnila, pochopila jsem, že móda není jen o základních střihových konstrukcích, a taky jsem se tam hodně hledala. Pochopila jsem, kam zhruba bych chtěla v módě dojít – zajímá mě dámský oděv, ženské tělo a jak se v oblečení cítí a co je pro něj dobré, nejraději mám domácí honosné oděvy a další někdy až banální fragmenty z oděvu, se kterými ráda pracuji a rozvíjím je dál. V Praze jsem se naučila hodně si odmakat, dbát na zpracování a taky umět svou práci odprezentovat, za což musím stále dokola děkovat profesorce Liběně Rochové.

Módou se tedy zabýváš už od střední školy. Existuje něco, co tě utvrdilo v tom, že ses vydala správným směrem?

KRISTÝNA: První moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem se vydala správným směrem, byl, když jsem v Plzni dostala ocenění ateliéru za svou kolekci RA.OD.VE. Podruhé jsem si to uvědomila, když jsem nastoupila na umprumku a dělala jsem prvotní mini kolekci White Project a pak jsem viděla její fotografický výstup. Většinou si uvědomím, že dělám smysluplné věci, až když vidím hotový photoshoot. Je to i díky lidem, které mám kolem sebe a kteří mi s výstupem pomáhají. Jsem moc ráda, že jsem si za tu dobu vytvořila takový skvělý „tým“.

První Kristýninou kolekcí na UMPRUM byl White Project. | Foto: Natalie Kuznetsová

White Project | Foto: Natalie Kuznetsová

Máš mezi svými projekty oblíbence, ke kterému se ráda vracíš?

KRISTÝNA: Bohužel nebylo moc slyšet o práci, kterou jsme dělali s pletařskou firmou Novia Fashion z Krásné Lípy, kdy jsme měli úžasnou příležitost nechat si vyplést vlastní vzor. Projekt měl být vystaven v Miláně, ale kvůli covidu z toho sešlo. Spolupracovali jsme s ateliérem grafického designu a tématem bylo Message, kdy jsme měli přijít s vlastní message, zprávou, kterou chceme poslat dál. Moje zpráva s Kryštofem Novákem, studentem Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace, bylo téma sebeprezentace na sociálních sítích. Fascinovalo mě, že lidé se prezentují jen zepředu, nejčastěji se zaměřením na obličej, a už je nezajímá, co je vzadu anebo níže pod ním. Jako mustr jsme použili rastr, který vznikl náhodou, když jsem přidala fotku na Instagram a ta se rozpixelovala. Díky tomu vznikl vzor pro vypletení, který jsme nechali díky úžasnému talentu Kryštofa Nováka a firmy v Krásné Lípě vyplést. Tento projekt mě moc bavil. Opět musím podotknout, že bez tak šikovných a ochotných lidí by nevzniklo to, co vzniklo, včetně fotografického výstupu tohoto projektu Fake Perfection od Lurii Ladutko.

Kolekce Fake Perfection reaguje na téma sebeprezentace na sociálních sítích. | Foto: Lurii Ladutko

Kolekce Fake Perfection vznikla ve spolupráci s grafickým designérem Kryštofem Novákem. | Foto: Lurii Ladutko

Když už jsi zmínila covid a co se kvůli němu změnilo či neuskutečnilo, tak jak jsi prožívala poslední rok ty? Ovlivnil covid tvou tvorbu?

KRISTÝNA: Minulý zimní semestr byl pro mě dost náročný, necítila jsem se psychicky moc dobře a zároveň jsem zjistila, že mi tvořit a navrhovat nejde. S Liběnou Rochovou jsme vždycky mívaly dlouhé konzultace a Liběna mi říkávala: „Kristýno, já vím, že to ve vás je, ale pořád to není ono.“ Nakonec jsem měla jen týden do konce odevzdání a musela jsem kabát k projektu Ony ze sebe doslova vymáčknout. Díky této práci jsem si uvědomila, že nemůžu dlouho zůstávat u skic, ale co nejrychleji musím udělat kaliko a pracovat svižně. Byl to takový trýznivý semestr, ale byla jsem za něj ráda, protože jsme měli téma „Vlastní online prezentace“, kdy jsme tvořili jak produkt, tak i návrh e-shopu a nejlépe i webových stránek, což je v dnešní době online světa jediná možnost prezentace. Všechny nás to donutilo si to vyzkoušet, mě třeba to nakoplo a díky tomu i nyní na svém webu pracuji společně s Natalii Kuznetsovou.

Jak jako oděvní designérka vnímáš módu? Co ráda nosíš a co naopak ne?

KRISTÝNA: Mám ráda, když je móda užitečná a nositelná a zároveň elegantní se špetkou feminismu. Nevím, jak to popsat, ale mám ráda, když je žena oblečená kvalitně, ale ne okázale. Nemám ráda, když si lidé potrpí na známé značky uprostřed trika, na botách, po straně kalhot, zkrátka všude, protože v tom tu kvalitu neshledávám.

Kabát z projektu Ony | Foto: Natalie Kuznetsová

Své tělo mě naučil mít rád partner Vlastimil Šenkýř, říká módní designérka Kristýna Lovas Šenkýřová, která se ve své tvorbě věnuje i +size módě - CZECHDESIGN

A já a móda? Snažím se vyhýbat fast fashion značkám. Jedním ze způsobů je podpoření mých oblíbených designérů, ať už v oděvu či doplňcích. Dalším způsobem je hledání skvostných kousků ve vintage shopech a second handech.

Snažíš se tedy žít i tvořit v myšlence slow fashion. Chtěla bys svou tvorbou na módě něco změnit nebo jí něco nového předat?

KRISTÝNA: Mým cílem je mít limitované série, u kterých si zákazník bude jistý, že mu ten kousek vydrží, a když se náhodou poškodí, tak ho přinese a nechá se opravit. Pro mě je udržitelnost i v tom edukovat lidi, jako to dělá například Bára Procházková s Project Sapience. V dnešní době je těžké investovat do kvalitních kousků, protože máme všeho dostatek a můžeme si dovolit kupovat nové věci. Myslím si, že kdybychom začali více investovat do oblečení, tak se o něj i lépe staráme a taky si ho víc vážíme.

Zmínila jsi, že je důležitá i edukace občanů ve vztahu k udržitelnosti. Vnímáš, že se lidé v naší republice staví k módě a třeba i konkrétně k fast fashion jinak než tomu bylo před léty?

KRISTÝNA: Myslím, že se to poslední dobou zlepšilo. Před několika lety nebyly tyto problémy v širší veřejnosti tak známé, ale myslím si, že i mladší generace se o to více zajímá. Opět si ale myslím, že tady hraje velkou roli finanční stránka, kdy lidé raději sáhnou po fast fashion, než aby si jednou za čas pořídili dražší kousek pro radost. Stává se mi, že slyším od lidí, že třeba i trička v H&M vydrží jen pár měsíců namísto roků, a myslím, že i díky tomu začínají lidé vnímat, že toto oblečení není tak kvalitní, jak by mělo být.

Co tě vedlo k založení vlastní značky Lovas?

KRISTÝNA: Mám pocit, že jsem nezaměstnatelná (smích). Ne, je to spíš můj sen být vlastním pánem, mít vše pod svou režií a být soběstačná. Nepotřebuji být velkou značkou, ale ráda budu i malý Lovas, kdy budu dělat minisérie, dokud mi to bude dávat smysl. Pořád jsem na začátku, pořád to není ono. My Skin Top například vznikl, abych si to vůbec vyzkoušela. Můj manžel Vlastimil Šenkýř mi k samotnému založení značky hodně pomohl. Mám totiž tendenci všechno oddalovat a Vlastimil mi řekl, ať do toho jdu hned. Dlouho mi trvalo najít správné materiály i šikovné švadlenky, které mi topy kompletují, a rovněž promyslet správnou cenotvorbu, aby mi i něco zůstalo. Pořád se učím, protože počty mi dělají velký problém, ale beru to jako skvělou zkušenost.

My Skin Top je prvotním projektem značky Lovas. | Foto: Viktorie Macánová

Ze zbytků látek, které se používají k výrobě My Skin Top, navrhla Kristýna My Skin Bag. | Foto: Viktorie Macánová

Když jsi zmínila cenotvorbu, měli jste během studia na vysoké škole její výuku? Ukázali vám, jak si založit svou značku a co vše je k tomu potřeba?

KRISTÝNA: V Plzni mi to bohužel chybělo. Věděli jsme, jak vytvořit produkt a jak ho nafotit, ale třeba jsme nevěděli, jak se zakládá živnost a co to všechno obnáší. Chyběly nám takové důležité detaily, se kterými se člověk v životě potká. V Praze začali pořádat přednášky business skills s hosty z různých odvětví, které mi moc pomohly. Myslím, že dnes by se už toto mělo vyučovat i na středních školách.

Proč ses rozhodla vytvořit jako svůj první produkt My Skin Top a následně i My Skin Bag?

KRISTÝNA: My Skin Top vznikl díky White Project, kdy byl jednou z variant, kam jsem se chtěla vydat, ale Liběna říkala, že to není ono a že protahování a stahování látky už dělá mnoho lidí. Což je samozřejmě pravda, ale nějak jsem cítila, že to chci udělat. Top jsem vybrala kvůli tomu, protože mi přijde, že zrovna top si člověk koupí a může ho nosit kdykoliv. Pytlík vznikl postupem času, protože se ukázalo, že jak vytvářím My Skin Top, tak za sebou nechávám hodně nevyužitých zbytků látky. Přijde mi, že zpracovávání zbytků začíná být v dnešních dnech automatické i u spousty jiných velkých značek, které to berou jako samozřejmost a ne jako něco, na čem by značka stavěla svou image, což vnímám jako velké plus.

Jaké materiály ve své tvorbě používáš? Máš nějaké oblíbené, nebo spíše experimentuješ?

KRISTÝNA: Myslím, že bych mohla materiálně experimentovat víc, ale baví mě třeba i určitá taktilnost a přidávání objemu nebo stahování. Když látku například jen zřasím, tak je jiná, než když ji rozpustím, hodně mě baví, že může být jak plochá, tak i objemná. Taky mám ráda vrstvení a možnost lavírování látek. Kvůli tomu mám v hlavě nápad vytvořit taktilnější topy, které by vybízely k doteku, ale to je teprve na začátku. Časem bych chtěla pracovat s přírodními materiály, protože My Skin Top je třeba celý z polyesteru. Kdyby měl být vyroben z přírodního materiálu, tak by za prvé tolik nepružil a za druhé by jeho cena byla několikanásobná, což by samozřejmě možné bylo, ale na základě individuálního objednání zákazníkem. Časem bych se ráda zcela dopracovala jen k přírodním materiálům. Hodně v tomto sázím na nově vzniklou firmu Balance is Motion (BIM), která se zabývá cirkulární ekonomikou a udržitelností, a je k dispozici pro velké firmy i samostatné designéry.

My Skin Top nyní naleznete ve třech barevných variantách. | Foto: Viktorie Macánová

Topy i pytlíky vyrábíš v malých sériích. Máš na ně i na celou značku Lovas nějaké ohlasy?

KRISTÝNA: Ano, především díky sociálním sítím a také díky prodeji My Skin Top v obchodě Jakoby Friends, který podporuje začínající designéry, zaměřuje se na udržitelné kousky a má svou stálou klientelu. Díky tomu vím, kdo je můj cílový zákazník. Naposledy si například top zakoupila zpěvačka Katarzia nebo moderátorka Hana Řičicová. Feedback mi dává to, že se prodávají tak tři až čtyři topy do měsíce, což pro mě znamená, že lidi o něj mají zájem a že se v něm cítí dobře. Zajímavé bylo, že jsme si všichni mysleli, že se nejvíce budou prodávat černé, ale nakonec se nejvíce prodávají béžové topy. Zatím mám ohlasy dobré, ale beru to jako odrazový můstek.

Co vás s Vlastimilem Šenkýřem vedlo k založení společné značky Takavete?

KRISTÝNA: Jestli nám s Vlastimilem něco dost dobře funguje, tak je to právě vzájemné konzultování projektů, povídání si o barvách, materiálech, funkčnosti a tak dále. Občas Vlastimila podezírám, jestli náhodou nemá vystudovaný oděv a jen mi to nechce říct, protože bych ho zapřáhla (smích). Zjistili jsme, že i když každý pracuje jako sólista za sebe, tak nakonec se vše promítne i do práce toho druhého. Tak jsme si řekli proč nezaložit společnou značku, ve které budeme moci tvořit spolu pro radost.

Kristýna Lovas Šenkýřová a Vlastimil Šenkýř | Foto: Adéla Mitrengová

První kolekce Takavete - Epic Vases | Foto: Tomáš Slavík a Loonycreators

Ty pracuješ s módou a Vlastimil převážně se sklem – cítíš ve vaší tvorbě stylové propojení?

KRISTÝNA: Myslím, že máme rádi určitou čistotu a zároveň moment překvapení, ve smyslu, kdy si člověk řekne: „Co to vlastně je?“ To nás propojuje, a i když se pohybujeme oba ve zcela rozdílných oborech, tak uvažujeme podobně, umíme si pomoct a rozumíme si.

Proč jste se s Vlastimilem rozhodli pojmenovat svou značku Takavete? Co vůbec tento tajuplný název znamená?

KRISTÝNA: To je fascinující, protože jsme měli před sebou deadline pro společné vystavovaní a i po roce vymýšlení názvu nám žádný nebyl dost dobrý. Z nervozity jsem jako poslední variantu vytáhla indiánský slovník, kde jsme našli slova „taka“ a „vete“, což ve volném překladu znamená muž a žena. Po spojení těchto slov jsme zjistili, že se tak vlastně ještě nikdo nejmenuje, při vyhledávání na Google se objevíme jen my, což je v umělecké branži téměř až nemožné.

Za logem Takavete stojí studio Zdaar. | Zdroj: archiv Takavete

Výborné bylo hlavně to, že jsme si nechali udělat vizuál od Kryštofa, se kterým jsem už dříve spolupracovala, a jeho Studia Zdaar. Těm jsme řekli, co bychom zhruba chtěli, a oni nám, aniž by to věděli, vytvořili nad taka a vete dva symboly. V indiánštině je symbolem pro ženu kruh a pro muže čtverec, což se přesně v našem logu nachází.

Máte s Takavete nějaké budoucí plány?

KRISTÝNA: Jeden bohužel trvá skoro už rok a půl a musím se naprosto přiznat, že to stojí na mně, protože jsme vyšli nejdříve se sklem a teď chceme vyjít s módou, konkrétně s doplňky. Máme rozdělanou kolekci tašek, které jsou z jedné části technologicky náročnější, díky čemuž je výroba náročná, i samotné navrhování trvá dlouho, ale myslím si, že brzy bychom s taškami přijít mohli.

Epic Vases | Foto: Tomáš Slavík

Tvým posledním školním projektem byla práce na téma „Unique Client“. Proč ses rozhodla spolupracovat právě s Ridinou Ahmedovou?

KRISTÝNA: To byl úplně jiný a také výborný semestr, kdy jsme místo Liběny Rochové měli kostýmní výtvarnici Simonu Rybákovou, která na samotný oděv nahlíží jinak než oděvní designér, a byla jsem ráda, že jsem měla tu možnost si vyzkoušet vedení někoho jiného. Simona přišla s tématem „Unique Client“, kvůli kterému jsem napřed začala panikařit, protože jsem nevěřila, že i přes karanténu bude s námi chtít někdo spolupracovat. Dostali jsme zákaz šít na takový ten klasický ideál krásy a měli jsme vystoupit ze své komfortní zóny. Já jsem si tehdy vzpomněla na připomínky své mámy a známých: „Kdy už konečně začnu šít na normální ženy?“ Tak jsem si řekla, že je to možná správný čas si to zkusit během školy. Rozhodla jsem se proto věnovat +size módě. Během rešerše jsem uvažovala koho oslovit a nakonec jsem narazila na podcast Sádlo Rádia Wave, který jsem poslouchala při práci, a díky tomu jsem objevila Ridinu. Po pár vyměněných emailech a setkáních jsme si ujasnily podmínky a začaly spolupracovat a vytvářet oděv pro Ridinu i projekt Moje tělo je moje.

Kolekce Ridi Pink vznikla na míru pro Ridinu Ahmedovou a projekt Moje tělo je moje. | Foto: Viktorie Macánová

Kristýna si vybrala téma +size módy v rámci školního zadání Unique Client. | Foto: Viktorie Macánová

Jak spolupráce s Ridinou probíhala? Vyskytly se během ní nějaké komplikace či neshody?

KRISTÝNA: Věděla jsem, že budu muset vystoupit ze své komfortní zóny, a to nejen kvůli +size, ale taky kvůli barevnosti. Když jsem za Ridinou přišla se vzorky barevných materiálů a ptala jsem se jí, co z toho se jí líbí, tak řekla, že samostatně ani nic, ale takhle dohromady to je krásné. Řekla jsem si, že ji přijmu jako zákazníka a nebudu ji nutit do ničeho, co ona sama nechce. Zároveň v té době bylo kvůli covidu hodně složité sehnat látky, které byly většinou dostupné jen pro živnostníky, ale i tak jich bylo málo. Nakonec jsem zjistila, že všechny námi vybrané látky jsou v odstínech růžové, tak jsem tu kolekci nazvala Ridi Pink.

Spolupráci s Ridinou jsem si moc užila, myslím, že jsem si ani lepšího klienta přát nemohla. Ridina projekt stále propaguje, vždy mi vyšla vstříc a spolupráce byla pro mě obohacující. Naučila jsem se šít na silnější postavy, u toho jsem narazila na hodně nečekaných momentů, které jsem musela vyřešit, jako například braní mír. A především Ridina je neuvěřitelná osobnost s nepopsatelnou energií, takže každé setkání bylo balzám na duši, i když jsem zrovna v ten moment byla z projektu ve stresu.

Nejen s podcastem Sádlo otevřela Ridina témata ohledně vzhledu či tvaru postavy. Vnímáš v dnešní společnosti větší nátlak na to, jak člověk vypadá?

KRISTÝNA: Myslím, že nátlak je stále, ale zároveň cítím od mladší generace, že to začíná být tak trošku jedno. Vnímám to třeba u oblečení, kdy mi přijde, že holky si začínají více věřit a nosit, co se jim líbí. Mám pocit, že Ridiny projekt tomu dost pomohl. Právě během poslouchání podcastu Sádlo jsem se několikrát sama zasekla a uvědomila si, že i já jsem v tomto vyrůstala. Poslouchala jsem, jak mám silná stehna, že bych měla běhat a nejíst a dlouho jsem si o sobě myslela, že nejsem hezká a mé tělo není dostačující. Své tělo jsem začala mít ráda až s Vlastimilem. Při poslouchání podcastu jsem si uvědomila, že jsem měla naučené, že když je někdo silný, tak si za to může sám, a přitom to tak být vůbec nemusí.

Kolekce Ridi Pink | Foto: Viktorie Macánová

Samotná obhajoba mé práce trvala 45 minut, protože ve světě módy je +size móda šíleně neestetická. Já jsem se snažila vysvětlit, že práce není o podporování přejídání, ale že když už člověk silnější je, z jakéhokoliv důvodu, ať už ze zdravotního nebo třeba z psychického, tak i tak má právo na to vypadat a cítit se dobře, protože to je základ k tomu, aby se mohl posouvat dál. To je to, co my, oděvní designéři, můžeme zákazníkovi dát – cítit se teď a tady dobře.

Takže si myslíš, že móda může napomoci k osvětě body positivity / neutrality?

KRISTÝNA: Myslím, že určitě. Zároveň si myslím, že někdy to je až přehnané, a to hlavně v kampaních, kdy marketing je často postaven nejen na tom, že během focení kolekce musí být photoshoot multikulturní, ale taky nově obsahovat i různé typy postav, což není vůbec špatné, ale poslední dobou cítím, jak to tlačí na pilu. Bohužel jsme častokrát ve škole s lidmi zjistili, že i když značka dělá +size, tak většinou jen ty produkty zvětší a ve výsledku pak vůbec nefungují. To je hodně poznat například u podprsenek. Nemyslím si, že by na to ty značky nemyslely, ale spíš nemají kapacitu se tomu věnovat. Je důležité, aby to značka, která se chce +size věnovat, dělala pořádně.

Kolekce Ridi Pink | Foto: Viktorie Macánová

Taky jsem se díky tomuto ptala sama sebe, zda může být silnější člověk v módě dlouhodobě udržitelný? Mám skoro pocit, že ne, protože i když to zní hloupě, tak spotřeba materiálu je větší a značky nebo designéři většinou +size módu nedělají. Kvůli tomu jsou tito lidé většinou nuceni chodit do fast fashion obchodů.

A jaké máš plány do budoucna, ať už s Moje tělo je moje, nebo s jinými projekty?

KRISTÝNA: V budoucnu bych chtěla jeden z modelů kolekce Moje tělo je moje dotáhnout do stádia, aby byl, stejně jako třeba My Skin Top, prodejný. Už během toho, kdy Ridina tento projekt sdílela, se mi ozvalo pár žen, které si chtěly overal pořídit a někdy i více než jeden, což mě moc těší. Overal byl primárně vymýšlený pro organizaci Moje tělo je moje, kdy jsem chtěla udělat model, který by slušel jak hubeným, tak i silným. Myslím, že se to nakonec povedlo, a věřím, že se k projektu brzy vrátím a posunu ho. Zároveň si myslím, že i spolupráce s Ridinou by mohla pokračovat, protože ta byla vážně skvělá.

Jinak pevně věřím, že se mi podaří se prezentovat na letošním Czech Design Week, kde bych buď prezentovala My Skin Top, nebo další novou kolekci.