• 04/08/2022
  • Podle wizewebsite
  • 456 Pohledy

iRozhlas Katolíka Jaroslava Macha komunisté zavřeli na Mírov. ‚Byl vzpurný,‘ vzpomíná jeho dcera<

Kvůli otci, přísnému katolíkovi, nemohla studovat na univerzitě a nastupující normalizace v ní vzbudila natolik bezvýchodný pocit, že hledala jakoukoliv příležitost k emigraci. Náhoda ji naštěstí svedla dohromady s mužem, který jí nejen pomohl legálně opustit republiku, ale byl pravým opakem jejího otce, který nad ní zlomil hůl. Se svým mužem žije Anna Balev v srdci New Yorku už téměř 43 let a Spojené státy stále považuje za zemi svých snů.

PAMĚŤOVÁ STOPA PrahaSdílet na FacebookuSdílet na TwitteruSdílet na LinkedInTisknoutKopírovat url adresuZkrácená adresaZavřít

Anna Machová se narodila v roce 1951, tedy tři roky po únorovém převratu. V té době už byl její otec Jaroslav Mach, původně středoškolský profesor jazyků na gymnáziu v Olomouci, suspendován a živil se těžce jako nádeník. Rodina žila v Březcích (od roku 1960 součást obce Štěpánov) asi 10 km od Olomouce a velmi těžce sháněla obživu.

Za několik letáků 15 let vězení. Z jáchymovského lágru Tomík uprchl, dostali ho na mostě v Lokti

Číst článek

„Museli jsme si sami vyrábět jídlo, protože jsme byli strašně chudí. Ale přestože jsem vyrůstala na vesnici, tak třeba zahradě vůbec nerozumím - jsem vyloženě městský člověk a město miluju. Ani další domácí práce – třeba šití a pletení – mi nikdy moc nešly, na to byli paradoxně spíš bráchové. Jen vaření mi jde, vařím ráda a zřejmě i dobře, protože jsem za to chválena,“ vysvětluje Anna.

Režim se ovšem nespokojil s tím, že nepohodlnému pedagogovi znemožnil kontakt s mladou generací, ale pronásledoval jej i nadále. Profesor Mach se totiž nehodlal smířit s tvrdým a systematickým utlačováním věřících hned po nástupu komunistů k moci. Byl významným představitelem podzemního katolického hnutí a svůj nesouhlas dával zřetelně najevo.

„Byl vysoce inteligentní, velmi vzpurný a proti komunistům bojoval zcela veřejně – psal otevřené dopisy proti nim a za svobodu náboženství. Svá pojednání rozesílal všude možně, korespondoval s Římem a přátelil se se spoustou kněží. Mezi jeho blízké kamarády patřil třeba pozdější kardinál Tomášek – ten už byl předtím biskupem (vysvěcen byl tajně v roce 1949, pozn. autora), ale komunisté ho ‚demontovali‘ na obyčejného kněze a poslali ho do sousední vesnice Moravská Huzová,“ popisuje svého otce Anna.

„Často k nám jezdil na pionýru a vedl s otcem dlouhé a sofistikované duchovní rozhovory. Vždycky když jsme viděli, že pionýr stojí před domem, tak jsme věděli, že Tomášek je zase u nás doma,“ dodává.

Trest za nesouhlas

Soustavný protirežimní odpor nezůstal pochopitelně bez následků. Na jaře 1958 byl Jaroslav Mach zatčen a strávil asi čtyři měsíce ve vazbě, pak následoval soud. Původně měl být rozsudek na dva roky, protože ale i během soudního líčení dával velmi ostře najevo své názory a nesouhlas s panujícími poměry i samotným soudním líčením, trest se vyšplhal na pět let a odpykat si jej měl v jedné z nejtěžších věznic na Mírově.

Drželi mě stranou, abych byl živý, až se dostanu na gestapo, vzpomíná profesor Demetz

Číst článek

„Je to dost hrozné a absurdní, ale nám se vlastně hrozně ulevilo, když šel otec do vězení, protože vlastně odešel despota v rodině. On byl skutečně až fanatický, sám byl nemilované dítě a neuměl milovat, jen trestat. Byly jsme celkem čtyři děti a byli jsme všichni neustále hodně biti, aby se prý z nás něco udělalo,“ vypráví žena o svém dětství.

„Museli jsme denně chodit do kostela a tam se modlit každý večer půl hodiny na tvrdé dlažbě, a pak ještě půlhodiny číst z bible. Otec věřil, že to v nás napraví hříchy a geny, co máme zděděné po jeho ženě, po naší milované mamince. Tu jsme zbožňovali. I když jsme od ní taky leckdy dostali, třeba i praklem na klepání koberců, ale to jsme věděli, že jsme si to zasloužili. Kdežto otec to přeháněl,“ vzpomíná.

Úkoly ve vězení

iRozhlas Katolíka Jaroslava Macha komunisté zavřeli na Mírov. ‚Byl vzpurný,‘ vzpomíná jeho dcera

Přesto jej rodina jezdila do nedalekého vězení každé dva týdny pravidelně navštěvovat, jako politický vězeň byl nakonec propuštěn už po dvou letech na květnou amnestii prezidenta Antonína Novotného.

Ty cesty si Anna pamatuje dodnes – nejprve jízda vlakem, pak autobusem a nakonec ještě kus pěšky do kopce až k věznici. V hlavě jí uvázly zřejmě i proto, že i ve věznici otec vyžadoval plnění určitých povinností.

„Rok předtím, než jej zavřeli, mě začal učit němčinu, to mi bylo šest. A pak od sedmi do devíti let, když byl na Mírově, tak jsem mu musela vždy vozit úkoly z němčiny. Seděl tam za mřížkou, protože vězni se s návštěvami nesměli fyzicky dotknout. Z minulého úkolu, co jsem přinesla, mě na místě vyzkoušel a pak mi dal nový úkol na další termín. Já jsem byla dobrá žačka, ze školy jsem nosila většinou jedničky a na jazyky jsem měla vyloženě nadání a učila jsem se je ráda. To je asi to jediné, co nám dal dobrého,“ říká žena, kterou nakonec jazyky zachránily.

Na stráži s lopatou a bodákem. Kostelka byl Orlem už od narození, kvůli tomu skončil u černých baronů

Číst článek

„Sám učil na gymnáziu řečtinu, latinu, němčinu, francouzštinu a italštinu, já umím pět jazyků, i když každý trošku jinak. Ani ruštině jsem se nebránila – přece nebudu mít předsudky kvůli jazyku. Když si odmyslíte to politické, tak je to docela pěkný jazyk. Celou Vojnu a mír jsem si přelouskala v originále a později jsem se v ní zdokonalila paradoxně až v USA, protože moje tchyně uměla špatně anglicky a měla radost, že se mnou může mluvit rusky,“ myslí si.

Jazyk jako klíč k železné oponě

Přes zjevný jazykový talent ovšem dcera amnestovaného politického vězně nemohla na vysokou školu ani pomyslet. Po maturitě na gymnáziu ve Šternberku v roce 1969 sice úspěšně složila přijímací zkoušky na obor čeština a angličtina na Karlově univerzitě v Praze, přijata však nebyla.

Ve studiu pokračovala alespoň na dvouleté nástavbě pro zdravotní sestry v Olomouci, a pak nastoupila nejprve v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích a o rok později v Karlových Varech. To už se naplno rozjížděla husákovská normalizace – jednadvacetiletá dívka mimo dosah tvrdé otcovské výchovy sice prožívala více svobody osobní, ale zjevně cítila úbytek té politické.

Aniž by to ale Anna tušila, její cesta k vysvobození už začala v roce 1970 během výletu z Olomouce do Prahy. Tam zcela náhodou narazila na o dvanáct let staršího architekta Paula-Nicka Baleva, syna emigrantů z východní Evropy vyrůstajícího v západním Německu.

„Setkali jsme se na lavičce v parku. Zeptal se mě, jestli mluvím anglicky, to jsem řekla, že ne. Pak zkusil němčinu a ruštinu, to mi obojí šlo, takže jsme se nejprve bavili směsicí němčiny a ruštiny a současně se stal mým prvním učitelem angličtiny. Pak mi ale napsal dopis na rozloučenou, oženil se a zase rozvedl a v roce 1975 se vrátil a vzali jsme se. Já jsem se už mezitím málem vdala za jednoho Němce, jen abych mohla odsud vypadnout,“ říká.

Jako dítě žila v Terezíně, po válce ji z vlasti vyštvali komunisté. Jolana Blau dnes žije na Manhattanu

Číst článek

„Chtěla jsem za muže přesný opak svého otce a to jsem dostala. Nick je ateista, je velice tvořivý – vystudovaný architekt, navíc maluje a fotí. A je velmi citlivý člověk, obrovský rozdíl proti mému otci, necitlivému vůči vlastním dětem. Kdyby vše mělo být podle otce, tak obě holky jsme se staly jeptiškami a oba bratři by byli kněží. Ale to se nestalo, všichni jsme uzavřeli manželství, všichni jsme měli děti a dva jsme skončili v zahraničí. Když jsem rodičům sdělila, že odcházím do Ameriky, tak maminka byla smutná, ale otec jen mávl rukou, že jsme nevydařené děti a že jdu do Sodomy Gomory, to si přesně pamatuju,“ vzpomíná.

Kulturní hody na Manhattanu

Anna Balev žije s manželem přímo v centru New Yorku, na ostrově Manhattan. Svobodu lokala plnými doušky – především se pustila do komunisty zapovězeného studia – na City University se při zaměstnání a později jako matka v domácnosti věnovala angličtině a divadlu.

To milovala už od dětství, kdy díky jednomu z místních nadšenců mohli obyvatelé Štěpánova jezdit každý měsíc do Olomouce na činohru, operu či balety. Do divadla chodí dodnes, koneckonců na legendární Broadway a do Metropolitní opery mají jen kousek, před časem tam viděla třeba Dvořákovu Rusalku.

A kousek má i k Dakota House – domu, kde žil John Lennon a před nímž byl v noci 8. prosince 1980 zastřelen. „Je to na 72. ulici u Central Parku, krásný rohový dům. Yoko Ono tam snad ještě žije a v parku nechala udělat pamětní místo, kde se shromažďují fanoušci. Vždycky když projíždím na kole, tak tam slyším muziku a cítím marihuanu. Tehdy jsem jela vlastně jen chvíli před tou vraždou ze školy v East Side, je to asi 10-15 minut od našeho domu. A doma jsem si pustila zprávy a slyšela jsem, že před tím domem, kolem kterého jsem nedávno jela, nějaké hovado spáchalo vraždu,“ říká Anna, která kolem domu jezdívala pravidelně na kole.

Americká výchova

Anna Balev je ve svých 68 letech čtyřnásobnou babičkou. O své dva vnuky a dvě vnučky se pravidelně stará, stejně jako při výchově svých dvou dcer si ale musí dávat pozor, aby příliš nevybočila z mantinelů extrémně liberální americké výchovy.

Za války jsme poslouchali Londýn, vzpomíná dcera zahradníka na vilu Stiassni, kterou zabralo gestapo

Číst článek

„Po mém otci asi ve mně zůstala nějaká ta přísnost. Ne taková, že bych děti bila jako on, ale přes prdel jsem jim po česku dala, to je pravda. A to se tady moc nedělá. I holky mi pak říkaly, že jsem moc přísná, když to srovnávaly s jinými americkými dětmi, ke kterým chodily domů. Ty byly chválené za každou hovadinu, zatímco my jsme prý jen kritizovali,“ vypráví.

„Tady se víc s dětmi diskutuje. I když práskne třeba na pískovišti jiné dítě kyblíčkem přes hlavu, tak přijde maminka a začne mu klidně vysvětlovat: že to není správně a nemá to dělat, že jemu by se určitě taky nelíbilo, kdyby ho někdo bouchl, že by ho to bolelo. Všechno moc hezky – to já jsem česky zařvala ‚nechej toho‘ a plácla jsem je po zadku,“ popisuje rozdíly mezi českou a americkou výchovou.

„Ale naučila jsem se aspoň částečně americkou výchovu od jiných matek, když jsme měli ten Baby Sitting Club, dostala jsem i knihu jednoho významného dětského psychologa. Ale jeho postoj, že musíte dítě nechat dělat vše, co chce, to já zase ne! Například svoje děti jsem dávala na nočník, když jim byl rok a od dvou bez plínek, zatímco jiné děti kakají a čůrají do plínek do čtyř let, protože je matky nechají,“ doplňuje.

Svůj čas nyní Anna s Nickem dělí spravedlivě mezi New York s vnoučaty, zimní pobyty na Floridě a cesty po Evropě – základnu mají obvykle v Praze a Karlových Varech, nebo u příbuzných v Olomouci. V USA sice podporuje českou kulturu i krajany, ale do rodné země by se prý rozhodně vrátit nechtěla.

„Ty poměry se sice výrazně zlepšily, ale lidí jsou tam moc homogenní. Zejména moje generace narozená v hlubokém stalinismu je komunismem stále hodně poznamenaná. Vím, že zevšeobecňuju, ale mám pocit, že vím už dopředu, co mi kdo řekne, mají podobné názory a to mi prostě vadí. Já miluji New York, bylo to vlastně první západní město, do něhož jsem v roce 1976 vkročila. Tady je prostě celý svět, ve všech směrech,“ uzavírá svůj příběh.

Ivan HolasSdílet na FacebookuSdílet na TwitteruSdílet na LinkedInTisknoutKopírovat url adresuZkrácená adresaZavřít