• 27/08/2022
  • Podle wizewebsite
  • 548 Pohledy

Herečka Antonie Formanová: Kočovnice z dobré rodiny<

Nechtěla jste být někdy „obyčejná“ holka, která jde po škole na rande nebo do kina a o víkendu vyrazí s kamarádkami na chatu?

Nevím přesně, co v tomto případě znamená být obyčejná. Ale vím jistě, že bych své dětství neměnila. Kočování s tátovým divadlem samozřejmě mělo výhody i nevýhody, například dlouhá odloučení, ale nikdy jsem nevnímala, že bych byla o něco vyloženě připravena, o randění, kino ani chatu s kamarády. Možná jediné, co si pamatuji, že mi spolužáci vyčítali, bylo, že s námi jezdila naše učitelka a kamarádka Pavla, která nás učila ve vedlejším karavanu, ale zároveň byla mou učitelkou i v Praze, takže pak místo ní musel být „supl“.

Přemýšlely jste se sestrami vůbec někdy o tom, že byste se věnovaly něčemu jinému než vlastně celá vaše rodina?

Všechny tři jsme podle mého měly období, kdy jsme se přirozeně hledaly a snažily se nějaké té předurčenosti předejít. Vyrůstaly jsme v tom, to ano, ale rozhodnutí, co budeme dělat a čemu se chceme v budoucnu věnovat, bylo zcela na nás. Mám spíš dojem, že jsme všechny tři přemýšlely, jestli jsme vůbec schopné dělat něco jiného, a zda chceme. Josefínu divadlo lákalo od začátku, ale nakonec šla studovat filozofii, která se teď odráží i v její divadelní tvorbě. Emilku to k divadlu stáhlo také, ale cítila se líp v pozici organizační, takže rok po maturitě nastoupila na DAMU na produkci. No a já se na gymplu utvrdila v tom, že divadlo opravdu dělat chci, moje cesta byla tedy nejvíc přímočará, rovnou po maturitě jsem šla na DAMU.

Vyrůstat v obležení silných osobností může být někdy svazující. Cítila jste to taky?

Může se to tak jevit a asi to tak i trochu být mohlo. Platí to obecně, i pro jiné potomky slavných umělců. Kolikrát si v takové rodině kladete otázku, jestli jednáte sám za sebe a opravdu děláte to, co sám chcete dělat. Ale táta i máma to měli podobně, také nesli tu „výsost a tíhu“. Asi i proto jsme od nich měli tu volnost, jsem jim za to vděčná. Ale jinak jsem se už smířila s tím, že se o mně bude mluvit spíš jako o vnučce Miloše Formana než zkrátka jako o Antonii Formanové.

Antonie Formanová: „Vždycky jsem chtěla jít ve stopách táty, bavilo mě kočovat, hrát divadlo a mít kolem sebe skupinu lidí, se kterými bych mohla něco vytvářet.“|foto:David Turecký

Věnovala jste se jak herectví, tak tanci, zpěvu, novému cirkusu. Co z toho bylo vaším dětským snem?

Vždycky jsem chtěla jít ve stopách táty, bavilo mě kočovat, hrát divadlo a mít kolem sebe skupinu lidí, se kterými bych mohla něco vytvářet. Láká mě takové divadlo, kde se dají propojit všechny možné profese, směry, funkce, a kolikrát zase tak nezáleží na tom, jestli vše dokonale ovládáte. S tanečnicí Cécile Da Costa momentálně účinkujeme v představení Nothing Else, Mothers v Paláci Akropolis, kde jsme na jevišti jako herečky i jako tanečnice. Každá se samozřejmě soustředíme spíš na to, v čem vynikáme, ale navzájem se doplňujeme a učíme.

Na DAMU studujete herectví na katedře alternativního a loutkového divadla. Byla to vaše jasná volba, nebo jste cítila, že byste se na tuhle katedru mohla dostat snáz než na činohru?

Herečka Antonie Formanová: Kočovnice z dobré rodiny

Znám případy, kde tomu bylo tak, jak říkáte, ale pro mě byla alterna první volba. Ne že bych se vůči činohře vymezovala, ale svět alternativního divadla a loutek mi byl bližší. Možná hrálo malou roli i to, že tam studoval táta. Nikdy jsem nechtěla dělat jen herectví, ráda si zkusím i jinou pozici v týmu, snažím se být nějakým způsobem flexibilní.

Takže případné stálé angažmá, to by nebylo pro vás?

Asi úplně ne. Vím, že nějaký pevný bod je asi dobré mít, ale taky mě baví zkoušet a objevovat nové věci. Třeba najít si skupinu lidí, se kterou se mi dobře pracuje, něco společně vytvářet, vymýšlet a pak to hrát na jednom nebo více místech po republice i mimo ni. Jako to má právě táta. Zároveň mám ale v srdci Dejvické divadlo, kde už pár let pracuji jako šatnářka. Josefína tam pro komorní scénu Anti.kvariát spolu s maminkou Klárou připravily inscenaci Játra podle povídky dědečka Stránského, který měl Dejvické také moc rád a působil tu v umělecké radě. Měla jsme tam i pár improvizací se skupinou NO A! Simony Babčákové. V Dejvickém je mi zkrátka taky dobře, ať už na jevišti, nebo v té šatně. (smích)

„Nikdy jsem nechtěla dělat jen herectví, ráda si zkusím i jinou pozici v týmu, snažím se být nějakým způsobem flexibilní,“ říká Antonie Formanová|foto:David Turecký

Ještě před dvacítkou jste dostala velkou roli ve dvoudílném filmu Davida Ondříčka Dukla 61. V tom taky hrálo roli Dejvické, že?

Vzpomněla si na mě Martha Issová, která mě znala právě z šatny Dejvického. Šla jsem na casting a David Ondříček si mě nakonec vybral. Bylo mi nějakých osmnáct devatenáct a byla jsem čerstvě přijatá na DAMU. Dukla byla krásná práce, zvlášť s Marthou, která mi hrála maminku. Dodnes jsem vděčná, že moje první filmová zkušenost byla zrovna tahle.

A nečelila jste komentářům, že vám otevírá cestu slavné jméno?

Takové otázky a domněnky se objevují doteď. Ptali se na to jak mě, tak Davida Ondříčka. Pro něj bylo obsazení neznámé začínající herečky největší risk a vážím si toho, že ve mě vložil takovou důvěru. Zrovna on, myslím, rozumí tomu, že to není vždy jen o slavném jméně.

Velká část děje filmu Dukla 61 se odehrává v havířovském dole, kde v roce 1961 zahynulo přes sto horníků. V padesátých letech fáral nedobrovolně pod zem i váš děda, politický vězeň Jiří Stránský. Bavila jste se s ním o tom, jak to tehdy v dolech vypadalo?

V té době jsem si Duklu s dědou asi nespojila. Ale zpětně si vybavuju, že nám párkrát vyprávěl, jaké to bylo, v té díře, a jak těžká to byla práce. Konzultovala jsem s ním až svůj další film, Baladu o pilotovi, která byla natočena podle jeho knížky.

Antonie Formanová ve filmu Dukla 61|foto:ČT

Tenhle film pro vás musel být hodně pikantní. Hrajete v něm svoji vlastní babičku!

Ano, je to tak. (smích) Předobrazem hlavního hrdiny byl dědův tchán, pilot RAF, tatínek mé babičky. Bála jsem se té role, je to, jak říkáte, pikantní, když máte jako vnučka hrát svou babičku. Ale i tohle byla krásná práce, protože jsem mohla odhalovat stopy babiččina života, o němž, jak jsem si taky uvědomila, jsem toho vlastně moc nevěděla. Dostal se mi do rukou i dopis, který jí napsal její tatínek, Karel Balík, a který si ona sama mohla přečíst, až když byla mnohem starší.

Se svou babičkou už jste si o tomhle příběhu popovídat nestihla. Vyprávěla vám o svém životě, když jste byla malá?

Babička zemřela, když mi bylo dvanáct. Vídala jsem ji tedy poměrně dlouho a často, ale přece jen jsem byla dítě. Před natáčením Balady o pilotovi jsem dlouho přemýšlela, jak tu roli uchopit, ale děda byl v tomhle skvělej. Povídali jsme si o scénáři a prozradil mi třeba, že ne všechno, co se v něm babiččiny postavy týká, se vztahuje k ní. Je tam třeba ve skautu, ale ve skutečnosti byl ve skautu děda. Takže jsem vlastně hrála nejen babičku, ale trochu i dědečka!

Jiří Stránský byl držitelem nejvyššího skautského ocenění, Řádu Stříbrného vlka. Nechtěla jste být po jeho vzoru světluškou?

Zrovna nedávno jsme se o tom s mamkou bavily. Máma ještě do skautu chodila, starší sestry jezdily na různé tábory. Ale mě, nevím proč, už rodiče nikam nedali. Ne že by mi to vyloženě chybělo, já se otrkala jinak, ale někdy mě zamrzelo, že jsem do téhle komunity nenahlédla víc. Děda byl na svá léta ve skautu vždycky hrozně pyšnej a se skauty se vídal až do své smrti. Byla to pro něj důležitá část života.

Jako jedna z účinkujících v projektu Vnitroměsto|foto:Světlana Malinová

Zmínili jsme se už o hře Játra, v níž hrajete v Dejvickém. Jak se tahle rodinná inscenace o cestě matky a dcery za manželem a tátou, muklem v lágru, rodila?

Já se k ní dostala velkým obloukem. Dejvické divadlo chtělo inscenovat něco od dědečka Stránského. Jednou se prořekl, že napsal hru Játra. Je to tedy původně povídka, kterou později převedl do podoby divadelní hry. A děda, protože to byl prostě náš děda, tak vedení divadla navrhnul, že by bylo dobré, kdyby hru režírovala Josefína. Ta ale váhala, říkala si, jestli tu práci nedostala jen kvůli dědovi, ale nakonec to přijala se vší pokorou a moc hezky se s tím popasovala. Když začaly s mamkou hru upravovat, přišly na to, že by se jim hodila ještě jedna postava, zástupkyně třetí generace. Připsaly ji tam a tuším, že Martina Myšičku napadlo, že bych tu roli hrála já.

Zažila vaše maminka situaci, která v té hře nastane, návštěvu táty v kriminále?

Vím, že když byla malá, jela se jednou celá rodina na dědu podívat. Babička sama tam byla víckrát. Nebyly to příjemné zážitky. Máma se prý dědy chytla jak medvídek koala a nevnímala okolí. Má taky silnou vzpomínku na den, kdy se poprvé vrátil z lágru. Doma byla jeho fotka z toho dne, děda na ní vypadal vyčerpaně, jako jinej člověk. Mamka taky od dědy z vězení dostávala spoustu dopisů, ze kterých pak vznikla knížka Povídačky pro Klárku.

S moderátorkou Jitkou Novotnou ve studiu Českého rozhlasu|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Pro vaši rodinu zjevně hodně znamená vzájemná pospolitost. Máte i nějaké vztahové problémy, třeba se sestrami, nebo je to taková idylka?

Chcete nějaké drby? (smích) Je fakt, že jsme si ségrama hodně blízké. Přitom jsme každá jiná, i když pro hodně lidí vypadáme jak trojčata. Od dětství jsme nebyly jen sestry, co se navzájem špičkujou, byly jsme i kámošky. Neříkám, že jsme se nikdy nehádaly, hádaly. A občas i hodně. Ale teď jsme ve věku, kdy jsme si, myslím, ještě blíž než kdy dřív. Už jsme se každá odstěhovaly do svého, a tak si vážíme každé chvíle, kterou strávíme spolu. I když nám to nikdo nevěří, je to mezi námi takový sluníčkový.

Neláká vás nějaký společný projekt?

To je náš sen. Už jako malé holky jsme doma dělaly společná představení. Pak jsme taky organizovaly různé akce, jako dědovy pětaosmdesátiny a tátovy a Matějovy padesátiny. To už byly větší představení na Lodi Tajemství, třeba pro dvě stě lidí. Naposledy jsme dělaly rozloučení s dědou Formanem na Žofíně. Do budoucna bychom chtěly po vzoru Forman Brothers být něco jako Forman Sisters. Až se každá usadíme, bude na to třeba víc času. Zatím to spolu jen takhle kujem… (smích)

Celý rozhovor s Antonií Formanovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.