Institut manželství není potřeba měnit. Neměli bychom mít argumenty pro homosexuální sňatky promyšleny lépe? | Občanský institut
  • 26/02/2023
  • Podle wizewebsite
  • 61 Pohledy

Institut manželství není potřeba měnit. Neměli bychom mít argumenty pro homosexuální sňatky promyšleny lépe? | Občanský institut<

David Černý ve svém komentáři obhajuje přiznání institutu manželství i homosexuálním párům. Nejsou podle něj důvody pro to, aby jim možnost uzavírat sňatky byla upírána. Zároveň kritizuje argumenty zastánců manželství jako svazku muže a ženy. Vyrovnává se také s postoji tzv. nové teorie přirozeného práva. Díky tomu Černého text kvalitou přesahuje běžné argumenty v české debatě o stejnopohlavním manželství. Některé jeho pozice ale vedou k hlubším otázkám, které nelze opomíjet. Jejich plnější reflexe ilustruje úskalí debaty o legalizaci homosexuálních sňatků.

Jak chápat manželství?

Svou argumentaci začíná Černý přehledem motivů, které lidi vedou ke vstupu do manželství. Zmiňuje faktory jako vyjádření lásky a oddanosti nebo signalizaci vytvoření rodinného prostředí. Homosexuální páry jsou takových věcí schopny také, a proto by jim manželství nemělo být upíráno. Pokud je ale pro Černého esence manželství spjatá s láskou, oddaností nebo výchovou dětí, do jeho definice by se snadno vešli i lidé toužící žít manželství ve větších skupinách. Neřekl by totiž Černý, že jsou např. polyamoristé také schopni lásky, oddanosti nebo rodičovství? Pokud ano, pak chybí v jeho textu reflexe dalších důsledků jeho pojetí.

Černý také vyvozuje, že „povaha vztahu mezi mužem a ženou a mezi jedinci téhož pohlaví je stejná“. To je snad příliš silné tvrzení vzhledem k jeho premisám. Navíc máme důvody domnívat se, že tomu tak systematicky nemusí nutně být. Někteří odborníci totiž mluví u některých homosexuálních párů např. o větší tendenci k tzv. otevřeným vztahům. Např. podle psycholožky Colleen Hoffové ze Státní univerzity v San Franciscu nemají u gay párů zálety nebo nevěra tak negativní konotace jako u párů heterosexuálních. O větším odklonu od monogamie mluví i Michael Bronski z Harvardu.

Takový přístup ke vztahům je tedy spíše v rozporu s dosavadním pojetím manželství a rodiny u nás. Vnímání věrnosti coby znaku instituce manželství je např. formálně zakotveno ve znění současné legislativy. Nejde jen o čistý formalismus, protože i tento aspekt legislativy někdy může hrát roli v soudních řízeních. Nevěru jako důležitý faktor ve vztazích navíc vnímají i samotní občané. Podle šetření Rodina 2019 provedeného Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí nevěra patří k hlavním uváděným důvodům rozpadu českých rodin.

Instituce manželství a heterosexuální vztahy

Černý se navíc nevěnuje dalším motivacím vstupu do manželství, známým např. z ekonomické teorie. Gary Becker, nositel Nobelovy ceny z Chicagské univerzity, ve svém dnes již klasickém díle o ekonomii rodiny chápe manželství jako instituci, která umožňuje snížení transakčních nákladů a specializaci práce. Tu dovolují i biologické rozdíly mezi muži a ženami. O tento aspekt vztahové komplementarity jsou ale stejnopohlavní páry typicky ochuzeny.

Nelze pominout ani aspekt prokreace, který je s heterosexuálními vztahy obvykle těsně spjatý a homosexuálním párům z podstaty jejich vztahu upřen. O rozdílech v této oblasti ostatně mluví i někteří členové LGBT komunity. Jak napsal Andrew Sullivan, intelektuálně vlivný zastánce homosexuálních sňatků, pro homosexuály přivedení nové generace na svět tak důležitou roli nehraje. Reprodukční aspekt zároveň někdy býval vnímán ve spojitosti s charakteristikami instituce manželství – např. s požadavkem na trvalost manželského svazku. Do heterosexuálních vztahů se totiž rodí děti, kterým je potřeba zajistit stabilní rodinné prostředí.

Obecněji vzato tato diskuse ukazuje na možnost některých specifik doposud chápaného konceptu manželství daných vztahy muže a ženy. Lze jej vidět v kontextu potřeby institucionální akomodace primárně heterosexuálních vztahů a není hned jasné, že jeho nastavení může dobře odrážet více typů vztahového uspořádání zároveň. Někteří autoři proto mluví o tradičním manželství jako o efektivní instituci.

Institut manželství není potřeba měnit. Neměli bychom mít argumenty pro homosexuální sňatky promyšleny lépe? | Občanský institut

Opatrně s empirickými výzkumy

Černý dále vyjmenovává empiricky zjištěné přínosy manželství pro manžele i společnost. Neuvádí ale konkrétní zdroje, což může být problematické. V literatuře se totiž často jedná o studie, které zkoumaly manželství muže a ženy. Technicky vzato tedy není zřejmé, že by se jejich zjištění dala automaticky vztáhnout i na stejnopohlavní svazky.

David Černý také mluví o manželství coby ideálním prostředí pro výchovu dětí. Opět neuvádí konkrétní příklady studií, ovšem i tady platí, že se tento poznatek zakládá převážně na výzkumech prospívání dětí v manželství heterosexuálních, nikoliv homosexuálních rodičů. Přenositelnost zjištění napříč rodinnými typy tedy i zde může být problematická.

Černý dále zmiňuje shodu mezi odborníky na tom, že prostředí stejnopohlavních rodičů není pro výchovu dětí horší. Tento „konsenzus“ se ovšem často zakládá na studiích s malou vypovídací hodnotou, protože tzv. homoparentální studie nezřídka trpí malými nebo nereprezentativními vzorky. Ty můžou zkreslovat výsledná zjištění a pozorování „neexistujících rozdílů v prospívání“ pak často není možné brát příliš vážně. Asymetricky menší pozornost je navíc věnována analýzám, které našly rozdíly v prospívání, a to např. i v citlivé oblasti sexuální orientace.

Historie instituce manželství a evropská civilizace

Text Černého pokračuje diskusí nad v historii ne vždy jednotným obsahem pojmu manželství. Minimálně v západní evropské civilizaci ale byla tato instituce po staletí chápána jako monogamní svazek muže a ženy.

Jak píše ve své monografii o historii manželství profesor John Witte Jr. z Emoryho univerzity, Evropa tuto tradici zdědila z antického Řecka a Říma. Instituce manželství přežila veškeré dějinné zvraty a coby svazek muže a ženy byla chápána mnoha mysliteli napříč evropskou historií. Až v roce 2001 se stalo Nizozemsko první zemí, která z této tradice legalizací stejnopohlavních sňatků vystoupila.

Přitom se zdá, že tradiční model manželství našemu kontinentu možná dobře posloužil. Nedávná studie týmu evolučního antropologa Josepha Henricha z Harvardu naznačuje, že vynoření křesťanstvím formovaného středověkého konceptu manželství a rodiny může ovlivňovat psychologii Evropanů až do dnešních dnů – přispěl podle něj k rozkvětu západní civilizace tím, že podpořil rozvoj analytického myšlení, kreativity nebo větší otevřenosti k cizím lidem.

Význam institucí pro prosperitu společností samozřejmě v akademickém světě není nové téma. Možná ale nemusí být od věci vážně přemýšlet nad tím, že to může platit i pro instituci manželství, a proto ji nemusí být přínosné bezprecedentním způsobem měnit. Může trvat stovky let, než budeme schopni rozpoznat důsledky změn v instituci, která evropskou civilizaci provázela takřka od jejího vzniku. Hlubší úvaha podobného typu ale v Černého textu chybí.

Společenská reprodukce – není to dost?

Černý také kriticky mluví o názorech, které zdůrazňují přínos tradičního manželství v oblasti reprodukce a výchovy dětí. Možná naráží na argument mé dřívější eseje – v režimu politického liberalismu, kde je potřeba smířit různé hodnotové pohledy na manželství, může být užitečné zkoumat význam jednotlivých rodinných typů pro reprodukci společnosti jako takové. Heterosexuální vztahy si zaslouží být privilegovány, jelikož přivádí na svět děti a zároveň poskytují optimální výchovné prostředí.

Text Černého se dle mého názoru s tímto argumentem nevyrovnává dostatečně. Pro stát může být v otázce manželství navíc přínosnější myslet přímočaře: spíše než nad eliminací všech možných druhů diskriminací může přemýšlet nad tím, který typ vztahů privilegovat za účelem zajištění dlouhodobého obnovování společnosti.

Manželství a pohled přirozeného práva

Černý se svém textu zaobírá i filozofií. Jeho text tak zdaleka přesahuje běžnou úroveň české debaty. Jako svůj terč si vybral jednu ze škol přirozeného práva a správně popisuje některé její charakteristiky. Přirozené právo pojmenovává skutečnosti nikoliv na základě aktuálně platných zákonů, ale spíše podle rozumem poznatelného přirozeného stavu věcí. V tom navazuje na Aristotela, který rozlišoval mezi zákony spravedlivými podle práva a podle přirozenosti.

Přirozené právo pak dovoluje jasně označit dobra nebo křivdy, bez ohledu na neustále se měnící právní skutečnosti. I proto zažilo znova rozkvět po druhé světové válce – lidé se o něj začali více zajímat v reakci na hrůzy hitlerovských zákonů, které byly právně platné, a přesto umožnily neuvěřitelná pošlapání lidské důstojnosti.

Černý se konkrétně věnuje tzv. nové teorii přirozeného práva („NTPP“). Ta je spojována s právním teoretikem Johnem Finnisem, který dlouhá léta učil na Oxfordu, nebo Robertem P. Georgem z Princetonu. Jak nastínil David Černý, teoretici NTPP dlouhodobě obhajují manželství jako svazek muže a ženy. Pouze heterosexuální páry totiž dokážou v jejich pojetí naplnit obsah dobra manželství.

Jde především o princip – co je to manželství?

Černý tuto zajímavou koncepci kritizuje ve stylu reductio ad absurdum – pokud manželé nežijí své manželství podle představ zastánců NTPP, přestávají být manžely? Černého kritika se tu ale možná míjí cílem. Domnívám se totiž, že nedokonale rozlišuje mezi filozofickými a politickými implikacemi závěrů NTPP. Jeho zastánci by totiž nejspíše od státu neočekávali „hodnotový perfekcionismus“, netrvali by ve všech případech na sladění rodinné politiky státu a svých hodnotových koncepcí do posledního detailu.

Spíše by se soustředili na to, které typy vztahů dokážou alespoň v principu naplnit dobro manželství. Asi by se shodli s Černým, že by neměl „nějaký úředník kontrolovat, co se děje v našich ložnicích“. Podstatu manželství jsou schopny naplnit pouze heterosexuální páry, proto do něj smí vstupovat pouze ony. V tomto smyslu pak může být pro stát přirozenoprávní pohled při rozlišování mezi typy vztahů užitečný.

Zbytek námitek Černého, za použití adjektiv jako „absurdní“ nebo „bizarní“, připomíná spíše hodnotový soud než konstruktivní argumentaci. Pro debatu přínosnější by možná mohlo být pokusit se ukázat např. chybné premisy nebo případné argumentační chyby zastánců NTPP.

Text Davida Černého se pokouší obhájit přiznání manželství homosexuálním párům. Řadu souvisejících důležitých otázek ale přechází bez většího zamyšlení nebo vůbec nezmiňuje. Nenakládá zcela vhodně se zjištěními empirických výzkumů a vzhledem k závažnosti obhajovaných změn nevěnuje dostatečnou pozornost evropskému institucionálnímu dědictví. Kvalitou zcela přesahuje běžnou debatu vyrovnáváním se s přirozenoprávním pohledem, pravděpodobně ale neinterpretuje správně jeho závěry. Celkově tak argumenty Davida Černého nepůsobí v současné podobě zcela přesvědčivě a v debatě o homosexuálním manželství by neměly být automaticky považovány za pádné.

Vyšlo na info.cz