• 01/06/2022
  • Podle wizewebsite
  • 558 Pohledy

Návrhářka Mimi v galaxii Praha<

„Hledala jsem dlouho,“ říká Mimi a spokojeně se rozhlíží kolem. Ateliér na pražských Hradčanech dýchá inspirací. Maloval tu Antonín Slavíček, tvořila a žila Jaroslava Muchová, dcera slavného otce Alfonse. „Nejdůležitější je denní světlo,“ pokývne Mimi směrem k velkorysému oknu. Okolo rozvěšené kousky z chystané kolekce; na figuríně rozešité svatební šaty; jemné a dívčí. Jako jejich autorka. Mimi Nguyen Hoang Lan.

Oba rodiče jsou malíři. Máma odchází studovat do Československa Akademii výtvarných umění, když jsou Mimi čtyři. „Vyrostla jsem s tátou v ateliéru. Seděl a maloval, já seděla vedle a dělala totéž co on. Řekl – potřebuju zelenou, ale světlejší. Důvěřoval mi, nechal mě, abych mu barvy míchala. To byl skvělý trénink.“

Máma z Prahy posílá oblečení. „Vypadalo úplně jinak než u nás. Vždycky bylo moc velké nebo moc malé. V zimních věcech mi bylo ve Vietnamu hrozné vedro,“ vzpomíná Mimi. Chodí i žvýkačky Pedro. „Taky obrázky s Bobem a Bobkem a Krtek,“ směje se – jako ostatně pořád.

Píše se rok 1993, patnáctiletá Mimi vyráží za mámou do čerstvě narozené republiky. „Vůbec jsem nevnímala, že letím do Česka, pro mě existovala jen Praha, připadala mi jako jiná galaxie.“ Návštěva se protáhne na dvaadvacet let.

Mimi Nguyen Hoang Lan

Exotika

Je březen a Mimi potřebuje zimní kabát. „Máma mě vzala do Bílé labutě. Všechny kabáty tam tehdy byly khaki, kam jsem se podívala jen khaki. Říkala jsem – mami, tohle je obchod speciálně s vojenským oblečením?“ V kabátu plavala. „Moje velikost nebyla k dostání, musela jsem nosit dětské věci. A to mě nebavilo.“ A tak se Mimi z nouze stává sama sobě švadlenou a návrhářkou. „Obcházela jsem sekáče, byl jich milion, a kombinovala, upravovala. Různé styly a barvy, jako když skládáte lego. Třeba jsem si z obrovské džínové bundy ušila sukni, kapsy a rukávy přešila, přidala obrázky a vzory.“

Ze všech stran slyšela: Jsi exotická… „Já slovu exotika nerozuměla, tak jsem ho hledala ve slovníku. A pak jsem si říkala – já a exotika? Vy jste exotika,“ vyprskne smíchy. V metru koukala po lidech – a oni po ní. „Mně jste připadali megaexotičtí. Babička s fialovými vlasy, to jsem v životě neviděla. Vedle kudrnatá zrzavá holka, dokonce i obočí měla zrzavý – to existuje? Říkala jsem mámě: Proč říkají, že jsme my Asiati exotičtí? Všichni máme černé vlasy a malé oči. Oni vypadají každý jinak. Připadala jsem si jak na jiné planetě.“

Když vybírala vysokou, táhlo ji to na uměleckou školu. Máma ale pro Mimi chtěla praktičtější povolání. „Přála mi klidnější život. Mě tenkrát ani nenapadlo, že budu návrhářkou.“ Jde studovat Fakultu sociálních věd. Oblečení si ale přešívá pořád. Spolužáci se pro její neotřelou módu nadchnou, začínají si u Mimi objednávat. Za pár kaček. Na promoci už oblékne skoro všechny.

Anketa

Jak moc dbáte na módu?

S lehkostí

Po vysoké chystá svou první kolekci, zakládá značku La Femme MiMi. „Měla jsem prezentaci v Českém centru, byl to úspěch. Z nějakého důvodu mě oslovili všichni sami. Byla jsem pozvaná na prezentaci Designbloku.“ Dlouho návrhářství nebrala vážně – žádná cílevědomost a urputnost. „Byla to zábava, relax. Bylo mi jedno, jestli se mé oblečení někomu líbí. Vůbec jsem neřešila, jestli moje móda je nebo není pro český trh. Dneska, když někdo řekne, že nejsem pro český trh, urazím se. Nebo hned volám a ptám se proč,“ směje se Mimi.

Návrhářka Mimi v galaxii Praha

V její módě je od počátku patrná asijská inspirace, kombinuje barvy, vzory i materiály, často používá ruční výšivky, ráda pracuje s hedvábím. Hlavním rysem značky je ale podle Mimi ženskost, jemné ženské prvky a hra s detailem. S oblibou recykluje staré materiály, vdechuje jim nový život.

La Femme MiMi si získává klientelu a příznivce. V roce 2009 poprvé prezentuje na Amsterdam Fashion Week, od roku 2010 se pravidelně účastní Modepalast Vienna Fashion Week i domácího Prague Fashion Week.

Mimi ale pořád chodí do práce, vydělává si jinak. „Zhruba do roku 2011 jsem to brala jako vtip. Všichni Vietnamci tu prodávali oblečení, tržnice plné padělků. A já, Vietnamka, budu oblečení navrhovat, to určitě,“ žertuje.

Jenže tržby rostly. „Všechno, co jsem udělala, bylo vyprodané a byla poptávka po dalších kusech. Postupně jsem do toho investovala víc času a energie. Až jsem si najednou uvědomila, že mám tolik objednávek, že nestíhám. Přišla moje účetní a říká: hele, už budeme muset platit DPH. A já – tak to je hustý. Opravdu jsem to nečekala.“ Do světa módy, průmyslového odvětví, ve kterém panuje nemilosrdná konkurence, Mimi vplula s lehkostí – a vlastně mimoděk. „Říkala jsem si: ta práce si tě vybrala, tak se jí budeš muset věnovat.“

Časopis pro vás

Možná jste si tady před pár dny přečetli, že jsme kromě webu Finmag začali připravovat jeho speciální papírovou verzi s exkluzivními články. Některé z nich se zpožděním prosáknou na naše weby – tohle je právě jeden z nich – některé nikoli. Pokud by vás tištěný Finmag zajímal, předplaťte si ho.

Když děláte krásné věci

Otevřela v Praze butik – najdete ho ve Štěpánské ulici – a začala naplno pracovat pro značku La Femme MiMi. Na obchodě hodně lpí, prodavačky dokáže pérovat. „Butik, to je naše tvář. Prodavačka je mnohem důležitější než já, mnohem důležitější než věci, které prodáváme. To ona se setkává se zákazníky,“ je přesvědčená Mimi.

Zpočátku posílala prototypy ušité v Praze švadlenám do Hanoje, dnes už své oblečení šije převážně v českých dílnách. Má pět stálých zaměstnanců a několik švadlenek, které šijí z domova, když je třeba – obvykle, když se chystá nová kolekce. „Kromě věcí z hedvábí – to dovážíme z Vietnamu, takže je tam necháváme rovnou i šít. A také ruční výšivky, české švadlenky k nim nemají vztah, v Hanoji je to tradice, která se v rodinách předává z generace na generaci.“

V posledních pěti letech, kdy se návrhářství věnuje naplno, si Mimi uvědomuje, jak obtížné je ve světě módy uspět. „Oděvnictví je jedno z nejtěžších odvětví. Oblečení prodávají všichni. Já ale dělám v oboru, který nikdo nepotřebuje. Všichni potřebují spodní prádlo, kvalitní a za dobré ceny, jenže to já nenabízím. Dělám krásné oblečení. Se smyslem pro cit, vtip a detail. Kdybych prodávala vietnamské jídlo, jsem v pohodě. Ale při tom, co dělám, mám spoustu starostí,“ uvažuje Mimi.

V roce 2012 byla vybrána jako mladá nadějná návrhářka z Evropy pro prezentaci v Linci na ModeZone Linz.

Otevřela butik také v Amsterdamu. Ale když se jí narodilo druhé dítě, stala se z pravidelného cestování do Holandska příliš velká zátěž. „I když jsem tam měla dobrý tým, na dálku to dělat nemůžete. Butik jsme zavřeli, ale pravidelně tam děláme showroom, mám v Holandsku hodně zákazníků.“

Loni svou tvorbu prezentovala na Shanghai Fashion Week.

Nová kolekce Mimi Lan

Modely z aktuální kolekce značky La Femme MiMi, nazvané Porcelán

Prohlížet kolekci

Rozum a cit

Zeptám se, jak by reagovala, kdyby se objevil investor, nabídl investici v řádu milionů, ale oplátkou žádal podíl ve firmě. Mimi poprvé zvážní. Netuším, jak citlivou otázku jsem položila. „Ta situace je tady právě teď. Zajímá se o nás investor, chce investovat do naší značky. Souhlasí, abych zůstala svobodná v kreativní stránce, ale chce padesát procent ve firmě. Je to strašně těžké rozhodování. Cítím, jak to potřebujeme, bez investora jdu pomalu jako želva, nemůžu riskovat, vlastně ani nemám z čeho. Mám spoustu plánů, ve kterých vidím potenciál, ale chybí kapitál. Taky se ale cítím odpovědně vůči pěti lidem, které zaměstnávám, i vůči sobě a rodině,“ uvažuje Mimi. Vstup investora znamená jasně dané podmínky – když firma do určité doby nedosáhne stanoveného rozpočtu, jde automaticky do bankrotu. „Pojišťovna nám to uhradí, ale přijdu o značku, kterou buduji dlouhé roky… Rozum říká, jdi do toho, co blbneš, a cit říká ne.“ Dilema je pořád otevřené, Mimi z něj má těžkou hlavu.

Radost jí dělá nová kolekce s gobelínovými výšivkami. „Vidíte? To jsou opravdové české gobelínové polštáře, obrazy, suvenýry, které lidé předtím koupili a darovali. Posbírala jsem je na internetu, ve starožitnictvích, na blešácích a dávám je do nové tvorby,“ ukazuje kabát ozdobený starým gobelínovým obrazem. Každý kus je originál. „Chceme vytvořit malou kolekci, dražit ji a výtěžek poskytnout Člověku v tísni a Lékařům bez hranic. To je teď můj byznysplán,“ směje se. Recyklace a šetrnost k materiálům se prolíná celou její tvorbou.

„Naše značka nechce být většinová, nechceme být řetězec, nechceme tolik konzumovat. Musíme prodávat, ale stačí určité množství, tak akorát. Mám radost, když mi klienti píšou, že moje věci nosí pořád. A trápí mě, když od zákaznice slyším – koupila jsem vaše šaty, ale nenosím je, nemám s čím. Tak se stává, že mi vyfotí své věci a já poradím, jak je zkombinovat. Představa, že mé šaty někdo koupí, a budou jen viset ve skříni, je hrozně smutná. Já tyhle věci beru vážně.“ Proto se Mimi snaží, aby každá její kolekce byla opravdu nositelná.

"Věci, které nepoužíváte, jsou mrtvé. U nás doma nepoužíváme jedině obrazy, visí na stěně a díváme se na ně, jinak používáme všechno. Jakmile je doma věc, kterou nepoužíváme, znervózňuje mě. Říkám si, proč tam je.“

Kořeny prorůstají do země

Zajímá mě, jaký vztah ke galaxii Praha má Mimi dnes, po dvaadvaceti letech. „Dneska? Ráno jsem měla schůzku v Mánesu, seděla v kavárně vedle galerie, koukala na Prahu, na řeku, Žofín, Národní divadlo, až jsem dostala takový emocionální zásah, v devět hodin ráno,“ usměje se. „Říkala jsem si, jak to město hrozně miluju. Myslela jsem, že to přejde, ale pociťuju to čím dál tím víc. Jako když stromu prorůstají kořeny stále hlouběji do země.“

Zbožňuje bramborový salát a řízečky. „A polívky, vývar s játrovými knedlíčky, ta je moje oblíbená. O Vánocích dělá tchyně výbornou rybí polívku. Česká kuchyně sice není moje nejoblíbenější, ale třeba bábovka nebo svatební koláče mi chutnají strašně. A bezkonkurenční je český chleba. Na dovolenou do Vietnamu povezu plný kufr bochníků. Táta už mi psal, že musím vzít víc než minule,“ směje se Mimi.

Vytisknout