• 05/05/2022
• Podle wizewebsite
• 604 Pohledy

Tradice, ženská síla i magický význam. Ženy své výšivky kódovaly, říká slovenská spisovatelka<

Tamara Šimončíková Heribanová má na sobě původní tkaný huipil s květovanou výšivkou plochým stehem. Pochází z Guatemaly z první poloviny 20. století. Na spisovatelku Tamaru Šimončíkovou Heribanovou jsem narazila někdy začátkem roku na Instagramu. Zaujaly mě její snímky plné optimismu a pozitivní energie. A také její fotky slovenských krojů, které Tamara už patnáct let sbírá a jejichž výstavu uspořádala loni v Bratislavě. Od ledna jsme spolu byly v čilém kontaktu, přestože jsme se bohužel ještě osobně neviděly. Tamara totiž žije se svým manželem, fotografem Branislavem Šimončíkem a dvouletou dcerkou Emilkou v Portugalsku, kde se věnuje zkoumání místních lidových krojů. Přestože mě Tamara pozvala na návštěvu do Lisabonu, nakonec jsem poprvé v historii Espritu udělala výjimku a otvírací rozhovor tohoto čísla jsme spolu vytvořily po mailu. Jelikož jde o rozhovor odborný, o slovenských lidových krojích a jejich významech, mám pocit, že to vlastně ani nevadí. A musím dodat, že pozorný čtenář se mezi řádky dozví něco i o Tamařině osobnosti.

Už více než patnáct let sbíráte lidové kroje. Kdy jste se o ně začala zajímat a proč? A vzpomenete si na svůj první kroj?První kroj byl od mé babičky, u které jsem jako malá trávila dětství. Babička byla učitelka, narodila se před více než osmdesáti lety ve vesnici Horná Streda poblíž lázeňského města Piešťany. Je to region, kde byly pro kroje charakteristické rukávce - vyšívaly se náročnou děrovanou technikou a jejich výroba trvala zkušené vyšívačce několik měsíců. Během studia na gymnáziu jsem díky školnímu projektu navštívila spolu s babičkou ženy ve vesnici, které se ještě v té době věnovaly paličkování a vyšívání. Přes týden nosily pracovní oděv, v neděli se vystrojily do naškrobeného pestrobarevného kroje a já jsem je obdivovala. Dnes již tyto ženy nežijí a ve vesnici kroj nikdo nenosí - s výjimkou svátků. Naštěstí mnoho krojů z Horné Stredy se dodnes zachovalo, sama mám ve sbírce několik svátečních kompletů. A přitom jejich cesta ke mně nebyla jednoduchá. Když totiž byla babička malá, onemocněla. Moje prababička v té době neměla peníze na zaplacení doktora, a proto musela ze dne na den prodat to nejcennější, co měla - rodinné kroje. Později moje babička kroje opět získala, avšak jejich zkompletování trvalo několik desetiletí.

Vím o vás, že máte ve sbírce vice než třicet krojů. Dá se říci, který je váš nejoblíbenější?Některé kroje jsem skládala do kompletní formy několik let, protože sehnat dané součásti tak, aby byly složeny správně, je velmi náročné. Důležité je, aby byly kroje vyskládány korektně, žádné součásti se nesmí promíchat ani mezi vesnicemi, ale ani mezi kategoriemi jednotlivých událostí, pro které jsou kroje určeny. Rozlišujeme totiž mezi kroji pracovními, pak těmi nošenými v neděli a konečně těmi na speciální události, jako jsou svátky. Svá specifika mají i svatební a smuteční kroje. Samozřejmě jde o součásti, které jsou původní, staré přes sto let - a některé se hledají nesmírně obtížně. Všechny jsou pro mě vzácné, ovšem velmi ojedinělý je kompletní sváteční kroj ze zaniklé obce Turie Pole. Obec už neexistuje, ale díky kroji přetrvává vzpomínka na mistrovské umění a vytříbenou estetiku jejích obyvatel. Také jsem vděčná, že mám ve sbírce rusínský kroj ze vsi Torysky, který patří k nejvzácnějším krojům z Východu. Za velmi vzácný kousek považuji i rukávce ze zaniklé obce Lešť. Dostala jsem je darem od jedné paní žijící v Mnichově. Našla je při úklidu sklepa. Ukázala jsem je kamarádce, odbornici na tradiční oděv Zuzaně Tajek Piešové, a ta mi prozradila, že jejich výšivka v sobě nese jistou šifru. Vyšívačka totiž schválně vypustila barvu a nahradila ji jinou - motiv se tak transformoval do jiného. Logicky je to nepochopitelné, pro laika jde o defektní vzor. Ženy někdy vkládaly do výšivky jisté kódování, které odkazovalo na jejich duševní rozpoložení, o kterém nemohly s nikýmmluvit. Například pokud žena cítila velkou bolest nebo se coby vdaná zamilovala do jiného muže, což je v podstatě podobné bolesti, všila, vetkala zprávu o sobě do svého díla. Tak jako umělci, malíři, skladatelé, básníci rozptylují autorský subjekt v díle, tak i vyšívačky přetavovaly své pocity do své práce. Vezměme si jen fakt, že jeden kousek, jedna součástka kroje, byla vytvářena několik měsíců. Není snadné se orientovat v těchto znacích, mnohé z nich dnes už neumíme dešifrovat. Ale ony ve výšivce existují a mají své významy.

Říkáte, že zkompletovat kroj je velmi náročné. Kde jednotlivé části hledáte? Jsou nějaké bazary? Nebo už vám je ženy nabízejí samy?Za ty roky, co kroje sbírám, mám velkou síť kontaktů v téměř všech slovenských regionech. Když mi něco chybí, snažím se kontaktovat výrobce krojů, folkloristy, aby mi pomohli danou součást sehnat. Na Slovensku hodně cestuji a hledám přímo v regionech. Někdy mi pomohou i starostky a starostové. Byly doby, kdy jsem chodila po bazarech a bleších trzích, ale když hledám do sbírky konkrétní součást, už to nejde. V posledních letech mě také oslovilo množství lidí s nabídkou kroje, fragmentů, výšivek, které dlouho opatrovali. Naposledy mi jedna paní poslala pět překrásných knih z meziválečné doby o vývoji krojů. Jsou to velmi vzácné knihy i s věnováním od jejich autora Bohumila Vavroška, který dokumentoval lidovou architekturu v Československu.

Na kroje se používá množství technik…Ano. Podpolaní u Zvolena je hrdé na vyšívání křivou jehlou, na Horehroní obdivuji geometrii křížkovým stehem a kožené cifrované detailně vyšívané vesty, okolí Piešťan je charakteristické výšivkou na dírku a specifickým paličkováním, Liptov se svým nadčasovým modrotiskem vždy potěší barevnými háčkovanými límci, ve Štrbě si ženy zhotovovaly čepce velmi náročnou technikou síťkování, takzvaným necováním. Výjimečné je například drobné řasení, vrapování. Když jsem se dostala k více než stopadesátiletým bohatě nabíraným sukním, nazývaným kasanice, z myjavských Kopanic, které v osmdesátých letech lidé na mnoha místech spálili, vyhrkly mi slzy do očí. Kroje jsou nositeli nádherných příběhů - často se ukrývají ve výstavbě výšivky, barevnosti nebo způsobu ustrojení. Například ženy z Lubiny si cíp ručníku vázaly nahoru nalevo, ženy ze sousední vesnice Bzince pod Javorinou napravo. Podle toho se dalo snadno určit, ze které vesnice žena pochází. Rovněž se na základě tradičního oděvu mohlo zjistit, zda je žena volná, zadaná, před provdáním, vdaná, v prvním roce po svatbě, těhotná nebo ve smutku. To, že kroje v sobě nesou celý systém znaků, který lze často identifikovat pouze v rámci uzavřeného okruhu jejich nositelů, jsem začala zjišťovat až díky studiu a rozhovorům s nejstarší generací.

Můžete podrobněji popsat svoji sbírku?Momentálně je z velké části zaservisovaná, schválená mnoha lokálpatrioty a etnografy, protože jsem měla loni výstavu a musela jsem dát většinu krojů do pořádku. Hodiny jsem jednotlivé součástky namáčela v octové vodě, prala, bělila na slunci se zapošitými výšivkami, škrobila, žehlila, fotografie oblečených figurín posílala do regionů, doplňovala informace. K výstavě jsem sama sestavovala doprovodné texty a stručný katalog. Přiznám se, beru to velmi vážně, jakékoliv pochybení je pro mě jakoby zostuzením tradice. Po celou výstavu jsem čekala, kdy se objeví nějaká chyba, kterou bych nevědomky udělala. Nestalo se tak, výstavu si přišli prohlédnout i lidé z akademické půdy - a zde se opět potvrdilo to, co mi jednou řekl můj dnes dvaadevadesátiletý dědeček: „My lidé víme všechno, a pokud bychom si to ,všechno‘ navzájem předávali, byli bychom šťastní a moudří.“ Znamená to, že každý z nás ví to své, a když se spojíme, umíme dělat velké a významné věci. V mém případě úspěch výstavy, tedy její korektnost, tkvěl ve faktu, že mi lidé, mnozí, pomohli svými vědomostmi, neboť šlo o společnou věc. V den vernisáže nemálo návštěvníků přišlo v kroji. Někteří cestovali i přes šest hodin, šlo tu totiž o něco, co je naše, co je společné a důležité. Šlo o zachování kontinuity, o předání poznání, šlo tu ale i o naše babičky a prababičky, které při petrolejové lampě mžouraly nad výšivkami, co byly ještě před deseti lety vyhazovány, protože to byly jen staré hadry, jen jakási zatuchlá veteš. A tak jsem se dívala na ty překrásně naškrobené uchovávatele tradice, na lidi, kteří přijeli ze všech koutů Slovenska, a byla jsem šťastná, že za to ty měsíce nad zažloutlým plátnem, které bylo najednou na figurínách sněhobílé, jako v den, kdy je poprvé oblékli naši předkové, opravdu stály.

Vy jste studovala v Rakousku a ve Vídni. Jak vás to ovlivnilo ve vztahu ke slovenským tradicím?Dnes zaznamenáváme na Slovensku zvýšený zájem o folklor, tradice a samozřejmě také o lidové kroje. Ale v dobách, kdy jsem se začala kroji seriózně zabývat a sbírat nejen původní krojové součásti, ale i příběhy s nimi spjaté, jsem se setkala i s případy, kdy mi lidé řekli, že celou truhlici po prababičce plnou krojů vyhodili do kontejneru. Dokonce ještě loni můj kamarád Martin Segeš našel v Drahovcích na smetišti několik více než stoletých bohatě vyšívaných kompletů. V Rakousku jsem studovala na základní škole, na gymnáziu a později na univerzitě. Základní školu jsem navštěvovala v malé vesničce v Burgenlandu a bylo zcela přirozené, že se v den vysvědčení některé naše paní učitelky oblékly do rakouského kroje. Na tak významnou událost zvolily nejvýznamnější oblečení, jaké měly. Vyrůstala jsem tedy v prostředí, kde určité národní uvědomění bylo zachováno díky oděvu, který je součástí kulturního dědictví a regionální identity.

Váš tatínek je spisovatel, maminka moderátorka. Jaký vliv na vás mělo rodinné prostředí?Prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, se pochopitelně odráží na jeho charakteru, vkusu, zájmech. Určuje to, k čemu se člověk vnitřně kloní a čemu se vyhýbá. Nikdy jsme se sestrou nebyly k něčemu násilně vedeny. Rodiče nás nechali hledat si své vnitřní štěstí, vytvořili nám pro to laskavé podmínky. Věděly jsme, co znamená pojem domov, a znaly jsme jeho hodnotu. On vlastně ten můj domov, dnes spíše ukrytý v srdci, je výrazně propojen s mou láskou k tradicím. Je to zájem o události z minulosti, o uchování vzpomínky, svědectví. Když známe chyby i správné kroky z let minulých, můžeme snadněji kráčet vpřed. Navíc v pořekadlech, příslovích, ve vyprávění našich prarodičů se skrývá mnoho moudrosti. V mém případě je to i zvědavost a upřímná náklonnost ke všemu, čemu by hrozilo zapomenutí. Jde o malé, osobní příběhy, které tvoří celky, část naší DNA.

Jsou slovenské kroje tak náročné na oblékání jakomoravské? Jednou jsme kroj fotili a k oblečení všech vrstev jsme potřebovali návod.Myslím, že nejnáročnější na oblékání původních krojů je získání jakéhosi manuálu, jak je správně obléci. Pokud známe posloupnost, co, kde a jak připevnit, samotné oblékání se dá zvládnout i za hodinu dvě. Problém však je, že každá vesnice měla jiný kroj s jinými pravidly ustrojení. Když jsme instalovali kroje během příprav výstavy, byly i takové, jejichž oblečení trvalo několik hodin. Například kroj ze starého Tekova má deset spodniček, sukně jsou podšité tvrdým kartonem, takže nositelky si nemohly v sukni ani sednout, aby papírovou výztuž nezničily. I instalace vysokého rohatého čepce plného cingrlátek byla náročná.

Váš manžel jemódní fotograf a vy i on spolupracujete například s módním magazínem Vogue Portugal. Co pro vás znamená móda?Na jedné straně je pro mě móda ztělesněným systémem znaků. To, co máme na sobě, nás na základě cíleného nebo intuitivního výběru oblečení kategorizuje. To, co si oblékáme, je součástí naší identity a ovlivňuje to, jak jsme ve společnosti vnímáni, zařazováni a hodnoceni. Móda a kultura odívání je pro mě poměrně zajímavá oblast na interpretaci, samozřejmě v dnešní době sociálních sítí, influencerů a výrazných vzorů je mnoho lidí natolik ovlivněno, že občas nosí jen dokonale zkopírovaný styl někoho, koho sledují na Instagramu. Ale pokud by jim tento styl, který kopírují, nebyl blízký, nepřebírali ho. Mohli bychom říci, že to není původní, originální, ovšem žijeme v době, kde hledat originalitu v tom puristickém pojetí je skoro nemožné. Proto se tak velice zajímám o kmenovou kulturu odívání a tradiční regionální oděv, tam totiž nacházím hlubokou originalitu a opravdovou jedinečnost. Pak je zde úhel pohledu spjatý s designem - oděv je formou uměleckého vyjádření, je reflexí jistého ducha doby módními návrháři. Léta podporuji oděvní designéry a úzce s nimi spolupracuji a jsem přesvědčena, že to, kde se nachází textilní design a kultura odívání národa, úzce souvisí s kulturou jako takovou.

Mluvíte o influencerech. Nezaznamenala jste při svém výzkumu, že by ženy například výšivky svých krojů od sebe kopírovaly?Navzdory tomu, že kroj podléhá striktním pravidlům, jsem se setkala i s nejrůznějšími hybridy a postupy, které ale můžu vysvětlit jen domněnkami. Například jsem se dostala ke kroji, který pocházel z jedné konkrétní obce a v truhlici byl desítky let, ale zdobné techniky se vůbec neshodovaly s místem nálezu. Dozvěděla jsem se pak, že prababička majitelky kroje se přistěhovala za manželem do jiné obce, ale jelikož si chtěla připomínat své rodiště, vyšívala kroj motivy a technikou, které se používaly tam. Pravděpodobně tyto techniky jako vyšívání křivou jehlou nebo perličkování naučila i své sousedky, protože od té doby je začaly používat na své kroje. Velmi inspirativní byly v té době i trhy, jarmarky, kde se setkávali lidé z různých vesnic. Byla to obdoba našich dnešních cest do ciziny.

Nyní žijete v Portugalsku. Sledujete tam kroje, folklor, výtvarné motivy? A co jim říkáte, dají se srovnat se Slovenskem?Loni v létě jsem se pustila do studia portugalských regionálních oděvů a krojů. Několikaměsíční rešerše se v těchto týdnech spojily s návštěvami muzeí a rozhovory s antropology, etnografy, kustody. V rámci sekundární literatury je v Portugalsku tato oblast ve srovnání se Slovenskem absolutně poddimenzovaná. Na autorském projektu, který probíhá pod hlavičkou Vogue, pracuji s vášní a přesvědčením, že zachycovat příběhy řemeslníků a přímých potomků lidí, kteří tvořili tradiční oděv v zemi, je velmi smysluplné. Portugalské kroje s sebou přinášejí mnohá zajímavá poznání. Nedávno jsme se vrátili ze severního Portugalska, změstečka Viana do Castelo, kde žije snad největší odborník na kroje z tohoto dodnes velice tradičně fungujícího regionu. Gil Viana se mnou strávil několik dní v depozitářích a vysvětloval mi specifika jednotlivých výšivek. Například v minulosti tu nevěsta nosila černý kroj vyšívaný černými nebo stříbrnými foukanými korálky. Černá barva zde nebyla barvou smutku. Poprvé si tento kroj dívka oblékla, když měla věk vhodný na vdávání, a muži, kterého si hodlala vzít za manžela, poslala kapesník vyšitý červenou přízí křížkovou technikou. Pokud muž projevil zájem, kapesník přijal a začal ho nosit ovázaný kolem krku - dal tímnajevo, že už je jeho srdce obsazeno. Tentýž kroj později měla nevěsta během svatby a potřetí jí byl oblečen, když skonala. Na jihu byl velmi zajímavý kroj zakrývající ženě celé tělo i obličej, podobný burce, s tím rozdílem, že zde byl prostor v oblasti obličeje překryt černým tunelem připomínajícím úl nebo sloní chobot. Nošení tohoto kroje však bylo v devatenáctém století zakázáno. Povedlo se nám ale získat jeden původní kroj ve velmi špatném stavu a nyní podle něj jedna designérka zhotovuje repliky, které bychom chtěli nafotit. Velmi zajímavý kroj svým střihem pochází i z Azorských ostrovů, byly to kabáty s gigantickou kapucí, která byla vyztužena konstrukcí z velrybí kosti. Dělat takový výzkum je velmi vzrušující a současně náročné, protože nemáme mnoho možností, kde navázat.

Budete nyní na Slovensku uvádět projekt se slovenskou značkouMILE, který se týká koutních plachet. O co jde?Sbírání původních krojů se věnuji už přes patnáct let, ale k magickému světu koutních plachet jsem se přiblížila až po narození dcerky Emílie. Na den, kdy jsem koutní plachtu zahlédla poprvé, nikdy nezapomenu. Ještě ten den jsem začala pátrat po její funkci, významu a symbolice výšivek. Jenže ani návštěvy archivů, ani práce s monografiemi mě neposunuly o moc dál. Pomalu jsem začala chápat, že koutnice, jak se těmto vzácným plachtámurčeným na ochranu matky a novorozence říkalo, jsou dodnes opředeny rouškou tajemna. Na bazaru se mi povedlo koupit jednu koutní plachtu, kterou paní prodávala v domnění, že je to jen starý přehoz na postel. Bylo to dědictví po její mamince, která tento kus krásně vyšívané koutní plachty získala od svých předků. Stal se malý zázrak. Najednou jsem byla majitelkou nejen více než stopadesátileté koutní plachty z Horní Vsi u Partizánského, ale stala jsem se i nositelkou jakési odpovědnosti obnovit o koutnici zájem. Dívala jsem se na svou lněnou koutní plachtu, nádherně vyšitou červenou přízí, která jistě zažila mnoho dětského křiku a smíchu, a za několik hodin jsem ji už rozprostírala před designérkami ze slovenské značky MILE, které okamžitě projevily zájem o spolupráci. Chtěly jsme navázat na výsek magického aspektu mateřství v minulosti na území Slovenska, současně přinést moderní, pohodlný, kvalitní oděv. Na území Slovenska se této obřadní a zároveň reprezentační textilii v tradičním zemědělském prostředí věnovala velká pozornost. Koutní plachta symbolizovala sílu ženy, byla jejím ochranným štítem. Věřilo se, že chrání život, který matka dala tomuto světu. Ve vlákně koutnice byla zachycena touha po jistotě, radosti a blahobytu, v ochranných symbolech jejích červených výšivek proudila energie bránící matku i dítě před nástrahami. Odjakživa byla koutní plachta spojována s magickou ochranou ženy i dítěte před zlými silami, uhranutím, působením negativních myšlenek. Praktická a magická funkce koutních plachet se vázala k rituálu, který v minulosti probíhal ihned po porodu: koutnice byla zavěšena nad postel a byly do ní zapíchány jehly, špendlíky, hřebíky a až do „úvodu“ - magicko-purifikačního obřadu ukončení izolace po šestinedělí -zpoza ní matka s děťátkem nevycházely. Koutnice byla však na mnoha místech Slovenska využívána i pro jiné účely, například když žena prožívala hluboký smutek. Někde se dokonce žena pociťující přicházející smrt zabalila do své koutní plachty a v klidu a jejím objetí, ve vzpomínce na nejkrásnější období, kdy v její ochraně tlouklo její srdce co nejblíže srdci potomka, nechala doznít svůj život. Během spolupráce s designérkami z MILE jsme pro naši linii z původní zachráněné koutnice využily ojedinělý motiv vyšívané větvičky, symbolizující štěstí a lásku v novém životě, u miminka i u maminky.

V posledních letech i velké značky kladou důraz na řemeslo, tradici. Jak je na tom Slovensko s tradicí šití krojů? Myslíte, že se tato práce udrží?Myslím si, že na Slovensku procházíme výraznou vlnou zájmu o kroje, folklor a řemesla. Díkybohu existují velmi poctiví, zkušení výrobci krojů, jako je například paní Iveta Smileková z Detvanského lidového umění, která vyrábí nádherné kroje a výšivky. Paní Smileková je mimořádně uznávaná odbornice, její prodejna byla založena v roce 1968 na podnět její babičky, známé vyšívačky a sběratelky Veroniky Golianové. Dodnes paní Smileková tvoří kroje, které jsou klenoty, hodnotné nejen coby rodinné dědictví, ale také jako reprezentativní oděv na události nejen folklorního rázu. Obecně je však už velmi těžké dostat se k tak kvalitnímu plátnu, stuhám či komponentům, jako tomu bylo v minulosti.

Ze svého dětství a dovolených na Slovensku si vzpomínám, že ženy ve vesnicích si důsledně zahalovaly vlasy. Proč?Pokrývka hlavy měla odjakživa mimořádný znakový význam, identifikovala ženu, která byla ve svazku manželském. Jako zvláštní oděvní součást existoval čepec už u starých Slovanů a je spjat s důležitou součástí tradičního svatebního obřadu - čepením. Po tomto obřadu už žena nesměla jít ven prostovlasá. Tento zákaz v minulosti podporovaly i představy o negativním působení magických sil. Je to právě účes a celková úprava ženské hlavy, které během vývoje představovaly nejkonzervativnější prvek v lidovém oděvu, a to až do poloviny minulého století. Čepec chránil hlavu ženy, zdobil ji a ukazoval na její postavení ve společnosti, prozrazoval i její příslušnost. Čepec charakterizoval i věk nositelky, v některých obcích na Slovensku se dokonce dalo z čepce číst jako z kroniky, příkladem jsou horehronské čepce, tzv. kápky. Podle jejich výšivky lze zjistit příslušnost k rodině, příležitost, kdy byly nošeny, věk, stav, počet dětí. Například když se ženě narodilo další dítě, přišila si na kápku další čtvereček. V minulosti ale čepce nenosily jen vdané ženy, ale také takzvané prespanky, tedy svobodné maminky.

Před časem jste šla v překrásném kroji na slovenský ples - a vzbudila velkou pozornost médií. Co na to říkáte dnes?Když jsem šla poprvé na Ples v opeře v šatech, jejichž část tvořily přes sto padesát let staré vyšívané rukávce z Horné Stredy po mé prababičce s atlasovým lajblíkem, reakce byly různé. Už tehdy jsem říkala, že pro mě tyto kousky představují haute couture. Před dvěma lety jsem šla na Ples v opeře v šatech, jejichž součástí byly součásti podpolanského kroje z meziválečného období z Očové. Situace se od té doby změnila, většina přijala róbu velmi pozitivně. Zajímavé bylo, že tehdy jediná negativní mediální odezva pramenila z českých médií, kde bylo psáno, že kroj nepatří do Národního divadla. A přitom je to sváteční tradiční oděv, podle protokolu rovnocenný s večerní slavnostní toaletou.

Šaty haute couture jsou nesmírně drahé. Jakou finanční hodnotumají kroje?Pokud jde o kroje, ráda mluvím o jejich hodnotě historické a estetické. Nechci totiž uvést nějakou cenu - to by pak mohlo povzbudit zloděje a nejrůznější spekulanty. Zaslechla jsem i, jak někdo objížděl babičky ve vesnicích s dodávkou a za malý peníz od nich vykupoval de facto jejich vzpomínky na předky. Nechci zabíhat do podrobností. Mohu ale říci, že cena kroje se odvíjí od toho, zda je kompletní, správně sestavený, v jakém je stavu a jak je vzácný. Jeden můj známý koupil kroj z vesnice Dobrá Niva a pán mu ho poslal až z Pensylvánie. Tento pán žijící v Americe se živí tím, že kroje vykupuje a prodává přes eBay. A i já jsem jednou koupila součást kroje, která přišla až z Mattapoisettu. Byl to bohatě vyšívaný čepec z obce Drahovce z počátku 20. století. Stál patnáct dolarů a na Slovensku jsem ho nemohla sehnat roky.

Jste známou spisovatelkou, máte za sebou knihy pro děti i dospělé. Neuvažujete o knize, kde využijete svou znalost folkloru?Celý život si dělám poznámky, tedy i různé zajímavé příhody ze života sběratelky krojů mám poznamenány v zápisnících. Nevím, zda tyto příběhy jednou zapracuji do nějaké prózy, jsou poměrně kuriózní, ale určitě by mě bavilo na tomto tématu pracovat dále i v románové podobě. Momentálně mám však román dopsaný a právě dělám poslední úpravy. Letos by měl vyjít.

Co pro vás znamená tradice? To je téma tohoto čísla Espritu...Tradice pro mě nepředstavuje jen zvyky, kulturní jevy, zkušenosti starších generací. Je to pro mě stopa, ze které se dá mnohé naučit. Je to přijetí poznatku a předání ho dál. Je to důležitý kus naší národní identity, vzácná část, kterou je třeba zachovat a chránit.