• 27/05/2022
  • Podle wizewebsite
  • 612 Pohledy

Anonymy a odposlechy. Martinec vzpomíná na kariéru. Proč ho zmlátili?<

Narodil jsem se 22. prosince 1949 v Lomnici nad Popelkou. Moje narozeniny jsme doma moc neslavili, byly už tak nějak součástí Vánoc. Měl jsem sestru a dva bratry, další zemřel. Rodiče měli hospodářství, pole, krávy a další zvířata. Žili jsme v domku – v jedné místnosti jsme všichni spali, ve druhé se vařilo a žilo, ve třetí bydlela babička. Když v padesátých letech probíhala kolektivizace, otec dlouho odolával, ale pak podlehl. Do družstva vstoupil, a nakonec se stal jeho předsedou.

Byl jsem zvyklý doma pomáhat. Když jsem měl jít do první třídy, přesekl jsem si o kosu achilovku. Doktoři říkali, že kdyby mě přivezli o půl hodiny později, měl bych trvalé následky. Ale dobře to dopadlo, i když tu bolest si pamatuju dodnes.

Začátky na rybníku

Hokej jsem začal hrát u nás doma v Lomnici na rybníku. Neměli jsme helmy a nosili jsme normální palčáky. Když napadlo hodně sněhu, čekali jsme vždycky, až rybník zamrzne. Pak jsme plochu vyhrabali, do ledu udělali díru, brali z ní vodu kyblíkem a rybník polévali. Pak jsme zase čekali, až to zmrzne. Pamatuju si, že jsme neustále hledali puk v hromadách sněhu okolo. Až později jsme si sami z nějakých desek rybník ohradili.

V Lomnici jsem hrál hokej i fotbal, ale začínalo se ukazovat, že v hokeji mám víc štěstí. Hrál jsem za dorost, byli jsme ve finále krajského přeboru a v Pardubicích za mnou přišel trenér Sekera. Nabídl mi, ať jdu do Pardubic. Asi o mě opravdu stál, protože pak za mnou přijel znovu na sportovní hry mládeže a pracujících. Tam jsme se dohodli, že půjdu a že se budu učit v tamním podniku Tesla. Tehdy se v Tesle učila většina hráčů z dorostu. Tak jsem se nastěhoval na ubytovnu a k rodičům jezdil jen na víkendy. Vlastně ne na celé víkendy, odjížděl jsem z Pardubic vždycky v sobotu po poledni, protože o sobotách se tehdy pracovalo.

V sezoně 1955-56 jsme postoupili do nejvyšší soutěže, a tu jsme následující rok vyhráli. Časem jsem začal hrát za dospělé, oženil se a koupil si první auto. Tehdy v extralize už měli všichni kolegové auta, tak jsem ho samozřejmě chtěl taky. Jenže v té době byly na auta pořadníky, tehdy se prodávala jen na poukaz. Nedala se sehnat, takže jsem musel čekat. Pak se ale dala do prodeje auta starší výroby, tak jsem si rychle ještě půjčil od rodičů a koupil škodovku stodvacítku.

Zároveň jsem v Pardubicích vystudoval večerní strojní průmyslovku a poté jsem udělal pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Měl jsem tam individuální studijní plán. Myslím, že docházelo k nějakému obcházení zákonů, protože my hráči jsme museli být zaměstnaní, ale já byl student, a přesto jsem dostával peníze. Pokaždé je přivezla paní účetní z Tesly v obálce a byly rozepsány na víc lidí.

Zvládnul jsem všechno. Vyučení, večerní průmyslovku, peďák v Hradci i vojenskou katedru, ale že by mě to nějak moc bavilo? To ne. Nikdy jsem ani nepoužíval titul. Až nedávno jsem se ptal na fakultě, jestli můžu používat titul magistr. Přišlo mi potvrzení, že můžu.

Psali na mě anonymy

V roce 1968 jsem hrál poprvé za nároďák. Bylo to proti Kanadě, dali jsme branku, asi jsem se líbil trenérům, a tak začala moje kariéra v reprezentaci. Byl jsem v ní až do roku 1981. Zápasů bylo hodně, branek jsem dal celkem dost, tak si zpětně říkám, že jsem asi musel být dobrý, když jsem tam tak dlouho vydržel. Dokonce jsem dostal i nějaké státní vyznamenání, to v té době ke sportu patřilo.

Anonymy a odposlechy. Martinec vzpomíná na kariéru. Proč ho zmlátili?

Nedařilo se mi na olympiádě v Lake Placid, tam jsem měl zranění. Zezadu na mě vlítl Američan a zlomil mi ruku. Dali mi sádru až dolů. Podepsalo se to i na psychice dalších kluků, skončili jsme až pátí.

Někdo na mě v té době psal anonymy, že chci v cizině zůstat. Nepátral jsem nikdy kdo a proč. Dozvěděl jsem se to tehdy až po návratu. Manželka přijela na letiště s tchánem a říkali, že u nás doma byli policajti a vyptávali se, co jsem si vzal s sebou, jestli jsem bral doklady, peníze, vysvědčení.

Vladimír Martinec

Věk: 72 (22. prosince 1949 v Lomnici nad Popelkou)
Pozice: bývalý útočník, pravé křídlo a trenér
Kariéra: Pardubice (1967-78, 1979-81), Jihlava (1978-79), Kaufbeuren (1981-85)
Největší úspěchy: 3x mistr světa (1972, 1976, 1977), 5x stříbro na MS (1971, 1974, 1975, 1978, 1979), 3x bronz na MS (1970, 1973, 1981), finále Kanadského poháru (1976), 3x na ZOH (bronz 1972, stříbro 1976, 5. místo 1980), čs. mistr (1973), 4x vítěz Zlaté hokejky (1973, 1975, 1976, 1979). Trenérské: asistent na ZOH 1998 v Naganu (zlato), 3x na zlatém MS (1999, 2000, 2001), 2x ligový vítěz jako hlavní trenér s Pardubicemi (1989, 2005)

A já si předtím říkal, že je divné, že je za mnou pořád někdo schovaný. Šel jsem si dát za roh cigáro a hned někdo z vedení chodil okolo. Tenkrát s námi do zahraničí jezdili dva muži, my jim říkali oko a ucho. Snažili se začlenit do kolektivu, moc jim to ale nešlo, protože my si dávali pozor, abychom neudělali nějaký malér. Věděli jsme, o koho jde, a byli jsme zvyklí. Když někdo fouknul, měli jsme pak politické školení. Vzpomínám si, jak nás někdo školil v hotelu Palace. Nevzpomenu si na jeho jméno, ale měl pořád zavřené oči a vykládal, jaká je do nás vložena důvěra a takové to povídání okolo.

Pak jsme jeli na zápas do Německa a na hranicích byla jedna závora, druhá závora. Za druhou stáli celníci a pasová kontrola. Vytáhli z autobusu dva, jeden byl svobodný a druhý se rozváděl, tak už je dál nepustili. Měli dojem, že tam chtěli zůstat, a poslali je domů. To, že někomu z nás vypadly z rukavice marky, jim naopak až tak moc nevadilo.

Telefony mi odposlouchávali

Po mistrovství světa v roce 1978 mohli kluci začít hrát v zahraničí. Byly tam podmínky, že jim muselo být 32 roků, museli odehrát za nároďák 150 utkání a museli být mistry světa. Další vlna pak byla v osmdesátém prvním.

Já jsem tehdy podmínky splňoval. Oslovili mě na mistrovství světa, mohl jsem si vybrat, jestli hrát v Americe, nebo v Kanadě. Váhal jsem. Přemýšlel jsem, ale pak jsem to vzdal. Dostal jsem strach. Z lítání, z toho, co by bylo s rodinou. Nebyl jsem hrdina, a tak jsem nakonec místo Ameriky nebo Kanady šel do Německa.

V letech 1981 až 1985 jsem hrál za Kaufbeuren. Dařilo se nám. Jeden rok jsme měli postoupit do finále, vedli jsme 2:0 na zápasy, potřebovali jsme vítězství. Ale při rozcvičce, když jsme jezdili okolo hřiště, na nás vlítli tři hráči, zmlátili nás, mně zlomili malíček a Šťastnému přerazili záda, takže se nemohl hýbat. Prostě přišli, seřezali nás, tím nás vyřadili ze hry a bylo to.

V Německu se mnou byla rodina. Legrační bylo, že jsme byli odposloucháváni, když jsme volali domů. Věděli jsme to, vždycky to v telefonu cvaklo. Dcera volala kamarádce, povídaly si o škole a oni je odposlouchávali. Tak jsem si vždycky říkal, že ti, kteří u odposlechu sedí, musejí být z rozhovoru dvou malých holek trochu zmateni.

Nechtěl jsem se hádat

Pak jsem se vrátil do Pardubic. Chodil jsem jako vychovatel na dvě hodiny pracovat do Tesly a odpoledne jsem se věnoval jako trenér pardubickým juniorům. V letech 1987 a 88 jsem byl asistentem prvního mužstva, potom jsem se stal hlavním trenérem a nakonec jsme získali titul.

Jenže pak přišel listopad 1989. Měl jsem pocit, že většina hráčů se začala věnovat něčemu jinému, než za co od klubu dostávali peníze. Já se s nimi nechtěl hádat. Najednou bylo všechno špatně. Nakonec jsme skončili na posledním místě a já byl jako trenér logicky odvolán.

Tak jsem šel zpátky do Německa do Kaufbeurenu. To byl rok 1991, dělal jsem asistenta trenéra, pak trenéra. Odehráli jsme slušnou sezonu. Byla tam se mnou manželka i syn, ten se v Německu učil truhlářem. Dcera zůstala v Česku, tehdy už studovala v Praze.

Jenže pak přišli do mužstva dva Kanaďani a chovali se, jako by jim patřil svět. Všechno věděli nejlépe a já s nimi nevycházel. A protože jsem se zase nechtěl hádat, a navíc jsem v té době měl doma staré rodiče, rozhodl jsem se, že se vrátíme. Syn v Německu zůstal, oženil se tam, hrál pak za německý nároďák a teď trénuje ve Švýcarsku.

Čtyři zlaté roky

Vrátil jsem se domů v roce 1994 a byl bez práce. Ukázalo se, že jsem tady nebyl v důležité době, kdy se rozdělovaly funkce a místa. Nějakou dobu jsem nevěděl, co budu dělat, pak jsem se stal asistentem trenéra u dvacítky, než jsem převzal dvacítku nároďák jako trenér.

Jednoho dne za mnou přišel předseda svazu s tím, abych šel dodělat hlavní sezonu jako trenér áčka. Nakonec se ale ukázalo, že byl za hlavního trenéra vybrán Ivan Hlinka, jako druhý Sláva Lener a mně nabídli jen místo dalšího asistenta. Já na to ale kývl. A nelitoval jsem. Přišly čtyři slavné roky. Zlato z Nagana. Pak zlato z Norska, Německa, z Ruska. U všech čtyř jsem byl a beru to jako čest.

Někdy dostávám otázky, čím to je, že se nám tehdy tak dařilo. Myslím, že to bylo tím, že hráči byli z devadesáti procent slušní a pracovití. Nebyly s nimi žádné problémy. Když jsme potřebovali někoho poslat na nějakou besedu nebo autogramiádu, nevymlouvali se, že nemůžou, že nemají čas. Oni tehdy byli podobní, jako bývala naše generace. Pracovití, dobře se s nimi dělalo. No, a že si občas někde dali pivo? Proč ne, to nebyl problém. To byla opravdu zlatá éra českého hokeje.

Když se ohlížím za svým životem, říkám si, že snad je za mnou něco vidět. Doufám. Jsem padesát roků ženatý, mám děti, vnoučata. Co víc si přát? K tomu jsem měl úspěšnou kariéru jako hráč i jako trenér. Zdraví ještě jakžtakž slouží. Tak si říkám, že se snad nemám za co stydět, ne?

Tipsport pro legendy

Nadace Tipsport ve spolupráci se sdružením Post Bellum nahrává a zpracovává příběhy československých sportovních legend. Jak těch, jejichž jména si dodnes pamatuje celý národ, tak i těch, na jejichž mimořádné úspěchy už svět pozapomněl. Sportovní i životní vzpomínky desítek sportovců Post Bellum v rámci projektu Tipsport pro legendy profesionálně dokumentuje a zpřístupňuje ve sbírce autentických svědectví Paměť národa. S těmi nejzajímavějšími se můžete seznamovat i v seriálu deníku Sport.
Basketbal11. října 2021 • 15:14

Já a senátor? Blbost. Kouč Bobrovský o basketu, vojně i životních chybách

Fotbal1. března 2021 • 22:51

Hlídal Cruyffa, Pelé ho rozbrečel. Šiblo mi fotbalem, vypráví Geleta svůj život