Putovní výstava dorazila do Plzně, vypráví o nuceně nasazených v Norsku
  • 19/09/2022
  • Podle wizewebsite
  • 112 Pohledy

Putovní výstava dorazila do Plzně, vypráví o nuceně nasazených v Norsku<

„Táta maturoval v létě roku 1942 a na podzim už rukoval do Norska. Materiály z norského archivu ukazují, že se tam dostal v první třetině prosince. Byl tam tři roky až do roku 1945, když končila válka. Domů se ale vrátil až na podzim. Říkal mi, že to bylo takhle pozdě kvůli tomu, že bylo zaminované moře, nechtěli riskovat. Vraceli se, až když se odminovalo,“ vzpomíná Jan Kreysa mladší.

Ten se ozval na výzvu spojenou s výstavou Posláni na Sever: Češi na nucené práci v Norsku v letech druhé světové války. Ta je v současnosti k vidění ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje v Plzni. Patří do projektu organizovaného Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy.

„Když jsem výzvu, že se hledají potomci nuceně nasazených v Norsku, viděl, okamžitě jsem na ni reagoval. Přinesl jsem i nějaké materiály v podobě fotografií a dokumentů,“ sdělil Jan Kreysa.

Jeho otec o nuceném pobytu na severu poměrně často vyprávěl. Přestože zde prožíval krušné časy, nevzpomínal na Norsko ve zlém.

Těžká práce pro urostlé chlapy

„Dělali na pobřežních opevněních, v kamenolomech, v lese. V té oblasti se těžil kámen. A také dřevo, které se odváželo do oblastí, kde lesy nebyly. Byla to těžká práce. Táta byl urostlý chlap ze selského rodu, právě takoví lidé byli do Norska vybíráni. Z naší vsi odjel ještě jeden pán, s tátou se vrátili spolu,“ dodává Kreysa.

Příliš dobře o pracovníky v Norsku postaráno nebylo. „Táta říkal, že si často užili hladu. Jídla moc nedostávali. Uměli si prý ale poradit. Vyprávěl třeba, že když vykládali loď, kde byly pytle s brambory, některé protrhly a pár brambor si vzali. Podmínky nebyly nejlepší, ale ani nejhorší,“ říká.

Češi jako civilní pracovníci žili v táborech, ale ne za ostnatým drátem. Mohli se volně pohybovat. Hůře na tom byli ruští zajatci, kteří v Norsku také museli pracovat. „Táta vyprávěl, že museli sledovat, jak jednoho utečence, byl to asi Rus, zapřáhli za auto a uvláčeli k smrti. Zažil tam tedy i tragické momenty. Čechů se ale netýkaly,“ doplňuje.

Putovní výstava dorazila do Plzně, vypráví o nuceně nasazených v Norsku

Po otci, který zemřel ve třiaosmdesáti letech v roce 2004, mu zbyly i některé artefakty spojené s Norskem. K nim patří třeba nůž ze sobího parohu nebo psí známka, kterou museli nuceně nasazení nosit na krku. Dochoval se také originální kufr, který měl s sebou po celé tři roky.

Táta se naučil v Norsku lyžovat

„Zajímavostí je i to, že se táta v Norsku naučil lyžovat. Byly jsme čtyři děti, a když se vrátil, museli jsme se to všichni naučit. To včetně partnerek mé i bratrovo a partnerů mých sester. Jinak nesměli do rodiny,“ říká s úsměvem.

Jan Kreysa byl jeden z mála Noráků, jak si nuceně nasazení v Norsku sami říkali, který se na sever Evropy po druhé světové válce ještě jednou vrátil. A to přímo do oblasti Mo i Rana, kde kdysi působil.

„Bylo to v devadesátých letech. Já jsem tehdy poměrně dost cestoval. Podíval jsem se i do Norska. Navštívil jsem tam otcova kamaráda, který do Norska emigroval v roce 1968. Řekl mi, že by potřeboval někoho, kdo by mu předělal střechu. A tak jsme se tam po dvou letech i s tátou vrátili a pomohli mu. Táta tak mohl ještě jednou navštívit místa, kde za války pobýval,“ doplňuje.

„Jan Kreysa byl jedním z představitelů ročníku 1921, který byl jako první kompletně odveden. Předtím chodili na nucené práce vybraní Češi, zejména nezaměstnaní. Ovšem pracovní síly nebyl dostatek, museli proto odejít všichni,“ uvedla Vendula V. Hingarová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, která na projektu Noráci pracuje.

Známá je především kapitola o Češích nuceně nasazených v Německu. Téma lidí, kteří museli nedobrovolně do Norska, nebylo dosud zpracované.

1 366 Čechů nuceně pracujících v Norsku

„V roce 2015 se v Norsku otevřely archivy z druhé světové války, našla se i kartotéka zahraničních pracovníků, kteří byli za války v Norsku. Je v ní 130 tisíc jmen. Mezi nimi byla i část zahrnující české pracovníky, což bylo pro nás překvapení. Kartičky jsme zpracovali, udělali jsme na internetu databázi. Je tam 1366 Čechů,“ konstatuje Hingarová.

Před dvěma lety vznikl projekt ve spolupráci s univerzitou v Trondheimu podporovaný z Norských fondů. Jeho cílem je dohledat příběhy jednotlivých mužů, kteří byli v Norsku nuceně nasazeni.

„Na internetu jsme zpřístupnili stránku, potomci si mohou dohledat jména. Dali jsme výzvu, aby se příbuzní nasazených ozvali. Byla jsem překvapená, kolik jich zareagovalo. Díky tomu se nám podařilo získat spoustu fotografií, dopisů nebo deníků. Platí to také o Norácích z Plzeňska. Kromě pana Kreysy se ozvali ještě další čtyři rodiny. Díky tomu jsme se dokonce mohli setkat s mužem, který je zřejmě jediným žijícím Norákem v České republice. Je mu 98 let a žije kousek od Plzně,“ prozrazuje.

Za protektorátu probíhaly nucené odvody do třetí říše. Část transportů ovšem na základě požadavku zamířila na norská pracoviště. Cílem bylo zajistit stavební projekty pro wehrmacht. Němci potřebovali opevnit celé norské pobřeží, a prodloužit tak Atlantský val.

„Místní pracovní síla byla nedostatečná. Nacisté navíc neměli zájem decimovat místní obyvatelstvo, protože to byl výkvět árijské rasy. Pracovní povinnost tam byla, ale zbytek pracovníků získávali z okupovaných zemí. Sešli se tam tak Češi, Francouzi, Belgičané nebo Dánové,“ sděluje Hingarová.

Přijetí Čechů v Norsku bylo prý poměrně vřelé. „Od Německa to bylo odlišné tím, že Norsko bylo také okupované území. Norové se k Čechům chovali většinou hezky. Vznikla řada přátelství i milostných vztahů. Z nich se vyvinula manželství. Je několik případů, kdy si Češi přivezli norské ženy domů,“ říká.

Putovní výstava bude v Plzni až do 28. února.