Vendula Pizingerová: Jsem jiná, než si lidé myslí - iDNES.cz
  • 03/03/2022
  • Podle wizewebsite
  • 569 Pohledy

Vendula Pizingerová: Jsem jiná, než si lidé myslí - iDNES.cz<

Když jsem se před naším setkáním chtěla podívat na váš Facebook, jako první mi vyjely stránky jiné Venduly S., která psala: „zítra se stěhuju“. Trochu ve mně hrklo.Nemuselo. Jednak jsem Pizingerová a za druhé Facebook nepoužívám, jen občas tam někdo z kolegů něco dá. Mám Instagram.

Ten vám přijde důležitý?Původně jsem ho nechtěla, ale manžel mě přesvědčil. On má svůj, fotí přírodu. A krásně. Já si tenkrát říkala, není to nějaká ptákovina? Jenže jak jsme s Pepou začali hodně cestovat, chytlo mě natáčení krátkých videí, k nimž dávám hudbu. Občas je to na hraně, třeba když jsme byli na ostrově Réunion, já stála na kluzké trubce a pode mnou asi 40 metrů… To si říkám, jestli nejsem trochu blázen.

Takže vlastně hobby.Přesně. Ale není to o tom: „dobrý den, dávám si kafe, mrkněte se“, spíš momentky z cest nebo ze života.

Kdy jste se naposledy stěhovala?To vím přesně, v roce 2007 do Říčan. Tedy, tam jsem ještě párkrát měnila adresu. Předtím to byly Jevany a pocházím z Černošic.

Co jste při stěhování zjistila?Kolik se najde věcí, které vlastně nepotřebuju. A že já jsem hromadič. Taky mám ráda starožitnosti jako obrázky, sošky nebo vázy. I ty jsem musela „odhromadit“, protože jak malý začal chodit, všechno shazuje.

Váhala jste dlouho, jestli pověsíte na Instagram fotky a videa Pepíčka?No… Jsou lidi, kteří fotí svoje děti zezadu, mně to ale přijde divné. Přestože respektuju jejich právo volby nezveřejňovat obličej dítěte.

8 fotografií

Neřešila jste bezpečnost?Že by mi někdo unesl dítě? Dělám charitu, co by si na mně kdo vzal?

Synek je populární. Jedna vaše followerka psala, že když ho ráno vidí na Instagramu, má hezčí den.Pepíček se pořád směje, je nositelem dobré nálady. Já sice moc nespím, a zrovna v tomhle období zvlášť (rostou mu zuby), ale jinak mám radostné dítě doslova od narození. Jen psychomotoricky zrychlené. Když mu bylo čtrnáct dní, zvedal hlavu, poprvé se otočil asi ve třech měsících, v deseti měsících chodil… A mlel se už v břiše. Je hrozně rád na světě a asi to takhle dává najevo.

Vendula Pizingerová (49)

Chtěla jste ho hodně, nebo jste toto těhotenství zvažovala?Chtěla i zvažovala. A to jsem samozřejmě nevěděla, že se narodí pytel blech z pekla, jak říká manžel. Moje první dvě děti byly klidnější a spaly, ale on první měsíce nespal vůbec. Hodně kolem něj lítáme a hlídáme ho. Jenže takové hyperaktivní a nezastavitelné dítě bude náročné v každém věku. A když to začalo vypadat, že už má režim, přišly zoubky. S tím se ale počítá, jeho tatínek prý taky moc nespal. Do tří let.

Bylo třetí těhotenství odlišné?Ani ne. Sice mě pálila žáha, jako u všech dětí, zato jsem neotékala. A přibrala jsem asi šest či sedm kilo.

Ovšem teď jste jako lunt. Doma vaříte?Vaření mě vždycky bavilo a taky ráda dělám klasiku, přestože třeba svíčkovou jsme už dlouho neměli. Kaju se, syn Kuba ji má rád.

V rodině jste jedna žena na tři mužské elementy. Je znát převaha testosteronu?Pociťuju ho celkem dost a teprve se to učím vyrovnávat. Chlapi jsou zkrátka jiní, to ví každá žena. Třeba v tom, že u nás doma všude leží hračky a manželovi i Kubovi je to srdečně jedno. Do toho pobíhá malý a dva psi. Někdy je to hukot.

Snažíte se dávat rodinu do latě?Ani ne. Občas něco řeknu, ale nikdo mě moc neposlouchá.

Ale vy patrně posloucháte dost, hlavně když váš manžel vymýšlí, na jakou dobrodružnou dovolenou se vydáte.Jet letos v červenci do Rumunska byl Pepův nápad. Už jsme tam spolu byli asi před devíti lety a letos znovu i s mrňousem. Byla to jeho cestovatelská premiéra, užíval si s námi dobrodružství a byl naprosto v pohodě. Brali jsme to cestou, nebo spíš necestou. Máme auto se stanem na střeše, spali jsme v přírodě a vařili si na ohni. Taky jsme s sebou měli sušené maso a podobné lahůdky. A když jsme se dostali do civilizace, zašli jsme i do místní hospody.

Cestovat na vlastní pěst vás baví?Pepa má rád dobrodružství a já zase jeho. A kdyby mi to opravdu vadilo, jezdit s ním nebudu. Víte co, moře je fajn, jenomže, když jsem u něj po několikáté, časem si z takové dovolené moc zážitků nevybavím. Kdežto na naši offroad cestu Rumunskem nikdy nezapomenu.

A co třeba taková Gruzie, tam vás prý před lety nabádali, že byste měla mít víc dětí…Nešlo o Gruzii, nýbrž Kazachstán. Můj kamarád je bývalý kazašský atašé, to nás inspirovalo. Trekovali jsme, přespávali i v jurtě a poznávali krajinu a lidi. Ve městech není rozdíl až tak vidět, ale na venkově žijí zemitější Kazachstánci. A ti mi říkali, že ženská má mít hodně dětí, aby měl kdo jít na Turka. Jako kdyby se v jejich myšlení zastavil čas.

Jak voní Kazachstán?To jste mi nahrála na smeč, zrovna aroma jurty je takové, řekněme, výrazné. Nasáklé vůní beranů. Jimi vás uctívají, jenže já beraní maso nemám ráda, ale tam jsem si ho musela dát, abych neurazila. Zkusila jsem i kumys, to je koňské mléko, připomíná uzený kefír. Tak to taky nemusím. Navíc lidé na venkově dost pijí, to jsou doslova potoky vodky. Gastronomicky pro mě byl Kazachstán opravdu náročný.

Vendula Pizingerová

Vzpomenete si, kdy jste se na cestách nejvíce klepala zimou?V Jizerských horách, když jsme s Pepou spali ve spacáku na sněhu. Pršelo, my oba totálně promočení a zima taková, že jsem zkřehlýma rukama ani nedokázala sundat sněžnice. V takových chvílích hrozně nadávám, až s odstupem času vnímám, jak to bylo fajn. Přestože se musím mnohokrát překonávat, třeba když jdu do kopce s krosnou na zádech. Ostatně, nikdy jsem nebyla žádnej velkej sportovec.

Nejdete těmito dobrodružnými cestami proti sobě?Celý život jdu proti sobě.

Jak vás manžel oslovuje?Nechtějte slyšet, jak mi řekl dneska ráno. Když je všechno v pohodě, jsem láska, ale jakmile volá Vendulo, je mi jasné, že se něco děje.

Přitom jste Václava.Táta byl Václav a naši mi chtěli dát jméno Vendula, jenže to tenkrát nebylo v kalendáři. Pro babičku jsem byla Venuška, někteří lidé mi říkají Vašku a další zase Vendy.

Pořád máte hodně energie?Střídavě, jak kdy, jako každý člověk. Teď toho moc nenaspím, jak malému rostou zoubky. A kdo ví, až budu stará, třeba nebudu spát kvůli svému chrupu. Člověk si nevybere.

Myslela jsem to jinak. Příští rok oslavíte padesátku. A s přibývajícími léty energie spíš ubývá…Nepřijde mi to. Některé holky jsou s prominutím zdechlé ve dvaceti a jiné aktivní ještě po sedmdesátce. Já jsem stále blíž těm aktivním. Vlastně jsem ještě nikdy žádnou klidovou fázi nezažila.

Oslovují vás cizí lidé na ulici?Pořád. Jen v poslední době se mě hlavně ženy ptají, jaké to je mít dítě ve 48 letech. Že by také chtěly potomka, i když jim je přes čtyřicet. Vím, jaké to je teď, a netuším, jak se budu cítit, až půjde malý do školy. Doufám, že mě za to jednou nebude Česká gynekologická a porodnická společnost žalovat.

Řídíte se mottem: „V partnerství hledám kompromis a snažím se tomu druhému vyjít vstříc.“ Kam až dokážete ustoupit?Někdy si myslím, že ustupuju docela hodně a není to úplně správné. V práci moc neustupuju, a pokud bychom se bavily o přátelství, tam není souboj, ale symbióza.

Ustupujete také synovi Kubovi?Kuba je hodnej kluk. Jen v pubertě. A pohledem puberťáka dělá rodič všechno špatně, je trapnej, do všeho mluví, místo aby mlčel. Asi to znáte, nemá cenu brát si to osobně.

Stále hraje na klavír?Momentálně ne, ale umí a já bych pro něj ráda sehnala učitele, aby v tom pokračoval. Kubův táta uměl hrát na klavír už v dětství, skládat začal přibližně ve třiceti. Není kam spěchat, syna do ničeho netlačím. Stačí, co si častokrát vyslechl od okolí: „Taky budeš jako táta hrát a skládat?“ To mu nedělalo dobře. Teď má období, že ani sám přesně neví, co by chtěl v životě dělat, je ve druháku na střední zemědělské, studuje veterinu. Prvák nám oběma dal zabrat, Kuba není typ dítěte na online výuku a já zase nejsem typ matky na distanční vyučování. Vzácná shoda.

Třeba je šikovný na ruce.Je, akorát nevím, jestli by se tím měl živit. Vidím, že směřuje k umění, ale zároveň ho nechce dělat. Má v sobě spoustu rozporů. Když jeho táta zemřel, byl mu rok a půl. Možná jsem dost věcí i já uspíšila, jak jsem se snažila zachránit samu sebe, abych nějak fungovala… Byla to blbá doba.

Napadlo vás poradit se s psychologem?Samozřejmě, jenže Kuba tehdy nebyl zralý na to, aby se v tom orientoval. Vše si jednou řekneme, až dospěje.

Co pomáhá v těžkých dobách vám?Čas svým způsobem léčí, ale stejně mám doživotní stigma. Jsem ta, které umřela malá dcera, i ta, které se zastřelil manžel. Navenek působím jako ranařka, ale uvnitř jsem hodně citlivá. Jen se nesvěřuju každému na potkání. A někdy nedokážu přitlačit tam, kde bych měla. Jsem měkká. Asi je za tím i strach, že bych mohla přijít o dalšího člověka, na kterém mi záleží. Ale abych vám odpověděla... Když jsem na dně, nejvíc mi pomáhá černý humor.

Na co jste pyšná?Že jsem dokázala přežít. Když se ohlédnu zpět - a že to nedělám často - vidím, co všechno mám za sebou. Nebylo to jednoduché.

Zdává se vám někdy o dceři Klárce?Ano. Pro mě jsou sny znamením, že vůbec spím, a to je fajn. Nejhorší sny jsem měla před pár lety v Nepálu, kvůli nemoci z nadmořské výšky. Přišlo mi, že se pohybuju v nějakém polospánku, polobdění. Třeba se mi zdálo, že s Jiřinou Bohdalovou prodávám cédéčka nebo že se moderátorka Daniela Drtinová vdává, bere si europoslance Teličku a já jdu za svědka. Chápete to?

Máte za sebou hodně vzletů i pádů. Kdy jste naposledy lítala?Jako dítě.

Myslela jsem, že rodiče byli spíš přísní.To opravdu byli. U nás se říkalo, že táta je sice plukovník, ale máma generál. Co mi to dalo do života? Chodím včas a držím slovo. Jen s tím úklidem nedosahuju tátovy úrovně, u něj muselo být všechno pořád srovnané. Bydleli jsme kousek od Berounky, já chodila za rybáři a taky jsem zkoušela chytat ryby, vždycky mi dali do ruky prut s vlascem a olůvkem.

Proč jste chodila za rybáři?V okolí nevyrůstaly žádné další děti, bydleli jsme na okraji vsi. Pamatuju si, že vedle ob jeden dům žila rodina s babičkou a dědou, za kterými jsem taky chodila. Sedla jsem si k nim na postel a oni mi vyprávěli. Staré lidi mám ráda.

Rodiče nežijí. Nehledáte za ně náhradu?Inklinuju ke starším ženám, třeba k herečce Evě Holubové nebo Daně Fischerové, manželce expremiéra.

Ani jejich životní cesty nebyly jen růžové.Právě proto k nim chodím pro radu.

Máte víc kamarádek, nebo kamarádů?Dříve převažovali muži, teď zase ženy. Skutečně dobré přátele spočítám na prstech jedné ruky. A víte co? Nemám žádné kamarádky z dětství nebo ze škol. Potkávala jsem je až cestou životem.

Čím jste vlastně chtěla být?Já toho chtěla dělat! Třeba archeologa. Taky jsem mámu prudila, aby mi koupila housle, že budu houslistka. Líbila se mi profese baletky. Nebo detektiva – a zrovna tomu se dnes směju, já a detektiv? Nakonec jsem šla dělat marketing. A odmala jsem směřovala k pomoci druhým, třeba slabší spolužačce, seniorům. Nebo nemocné paní z mých rodných Černošic, to jsem bohužel nestihla realizovat...

Co vám práce v charitě dává?Upřímně? Moje máma byla hodně přísná a kritická, naši mě také málo chválili. Měla jsem strašně nabourané sebevědomí. Zpočátku to asi bylo zjištění, že mě někdo potřebuje. Že dělám něco, co má smysl a co někdo ocení.

Znáte stovky příběhů nemocných dětí. Který vás opravdu dostal?Je jich skutečně moc. Když jsme pobývali s Klárkou v motolské nemocnici, potkali jsme rodinu se čtyřmi dětmi. Jeden syn měl také leukémii a jeho brácha mu daroval kostní dřeň, dopadlo to dobře. Jejich maminka byla také vážně nemocná. A i přes velké problémy mi připadali šťastní.

Kdo přišel na název Kapka naděje?Myslím, že Janis Sidovský a já... Možná si vzpomenete, že v roce 1997 byly u nás povodně. Jednou z forem pomoci s jejich následky se stal i koncert Most naděje, na jehož organizaci jsem se spolupodílela. Od něj jsme pak odvodili název „kapky“.

Kdysi jsme mluvily o tom, že byste chtěla pomoc rozšířit i pro lidi s Alzheimerovou chorobou. Jak je to dnes?Pořád to mám v hlavě, taky kvůli tátovi i babičce. Díky nim vím, co tahle choroba obnáší a jak zasahuje i blízké lidi. Stejně tak se zajímám o matky samoživitelky. Přijde mi smutné, že žijeme ve třetím tisíciletí a některé mámy nemají ani na jídlo.

Je dnes těžké udržet nadační fond?Je to byznys a vysoce konkurenční prostředí. Doba se změnila, nikdo vám nedá peníze na charitu jen tak, dárce musíme oslovovat s konkrétními projekty, aby přesně věděli, čemu mají jejich peníze posloužit. Vlastně žebrám, ale na úrovni... Zatím stále pomáháme nemocným dětem, a nejen těm s onkologickými chorobami. Nově třeba dětské psychiatrii v Motole. Já šla tenkrát kolem její budovy vlastně omylem a dostalo mě, v jakém prostředí psychiatrie pro děti funguje. Zazvonila jsem a sháněla se po hlavní sestře nebo primářovi, abych jim řekla: „Dobrý den, jsem ta a ta, my vám to asi opravíme.“ Dívali se na mě nedůvěřivě, až jsem měla pocit, jestli si mě tam taky nenechají. A potom se ukázalo, že s myšlenkou pomoci za nimi přišlo už více lidí a nikdy z toho nic nebylo. Tohle téma je nyní ještě o něco zásadnější, vždyť v době korony stoupl počet dětí se sebepoškozováním, anorexií, bulimií…

Koukám na vaše tetování. Máte jich dost. Které bylo první?To se musíte sehnout a podívat se pod stůl, mám ho na noze. Kroužek z lilií jsem si nechala vytetovat po odchodu Klárky. Tady na ruce mám křídlo jako symbol svobody, z doby, kdy jsem se potřetí vdávala. A na hřbetech rukou iniciály jmen syna Jakuba, manžela a malého Pepíčka.

Je ještě něco, na čem ujíždíte?Dřív jsem hodně kupovala „kraviny“, oblečení, šminky a jiné blbosti... To už moc nedělám. Radost mi dnes dělají ani ne tak věci jako lidi. Když se mnou někdo ochotně tráví čas. Když mě má někdo opravdu rád.

Je mladší muž zárukou šťastného života?Není. Ale to není ani starší partner, ani to, když k sobě věkem pasujete. Nikdy nemáte jistotu.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Na co vám už nestačí dech?Energie mám pořád dost. Ale je fakt, že když jsem šla soutěžit na pevnost Boyard, asi ji znáte, opravdu jsem se hodně bála, že na mě vyjde bungee jumping. Dala jsem kdeco, všelijakou žoužel, pavouky i hada, ale tohle bych nezvládla. Můj manžel to zkusil a posunul si obratel, Kuba taky, to mu bylo patnáct, a ještě u toho udělal salto. Mně to přijde nebezpečné. Skočíte a můžete mít v háji páteř. Jaký to má smysl?

Co se ještě chcete naučit?Chodím s malým Pepíčkem na plavání a nedávno tyhle caparty učili šipku. Neskutečné. Ukážou batolatům, jak dát ručky nad hlavu, a ony skočí. Tak přesně tohle neumím a ráda bych se to naučila.