Jsou Vánoce svátky klidu a míru? Studenti prostějovské 'obchodky' psali slohovky
  • 16/08/2022
  • Podle wizewebsite
  • 154 Pohledy

Jsou Vánoce svátky klidu a míru? Studenti prostějovské 'obchodky' psali slohovky<

Podzim je doba, kdy se krásně zbarvují listy stromů pouští a padají na zem. Vypadá to, jako když prší krásné žluté, zelené a někdy i červené listí. V tuto dobu se začíná venku ochlazovat a zvířátka se uchylují ke spánku, aby nenastydla. Procházka parkem je nádherná a plná rozmanitých barev. Takové podzimní ráno má v rukách paní rosa a pán vítr. Po ránu vše obklopují kapky rosy, které vypadají jako střepy skla a na zelené trávě se pěkně třpytí. Do toho promlouvá chladný dech větru a s rosou tvoří krásné podzimní ráno. Sluníčko si dává na čas. Vyleze až kolem desáté hodiny dopoledne a vystřídá rosu a vítr svými zářícími paprsky. Sluníčko nás doprovází skoro celý den, až do večera než se uchýlí ke spánku. Noci bývají chladné a deštivé. Venku je temno ale za chvíli je stejně ráno, sluníčko nabere síly a vstane.

Upřímně si myslím, že podzim je nejlepší období na procházku parkem nebo temným lesem. Je to krásné, když jdete po zbarveném koberci a posloucháte to ticho, jak se jdou všichni zahrabat do listí a přečkat zimu.

David Dopita, 2. B

Nad zčeřenou hladinou vlaje poslední list. Podívejte se na podzim u Nových Mlýnů

Podzim je společně s létem mým nejoblíbenějším obdobím

Jako malá jsem podzim ráda neměla, myslím, že to bylo hlavně tím, že jsem nedokázala ocenit jeho krásy. Teď ale vidím i v pochmurném podzimním dnu nějaké to kouzlo. Ne nadarmo se říká, že podzim nás učí, že i změna může být krásná. Podzim mám spojený s teplým svetrem, deštěm a nočními procházkami. Podle mě je jedna stránka podzimu slunná a druhá deštivá. Na slunné tváři podzimu miluju, jak slunce rozzáří oranžové, červené a žluté listy stromů, fouká studený vítr a vidíme děti pouštět draka. Na té deštivé miluju, že se můžu zachumlat v posteli, pustit si film, přečíst knížku a udělat čaj. Podzim mě taky naučil milovat cesty ze školy. Když vyjdu ze školy, po obličeji mě pohladí studený vánek. Naproti školy vidím zastávku, kolem které je popadané listí, které připomíná rozházené dopisy. Po cestě potkávám spoustu dýní, které se na mě smějí, ať už před okny nebo na zahradách. Také procházím alejí stromů, kde vidím všechny možné barvy podzimu. To je to, co na podzimu miluju. Dokáže z obyčejné cesty domů udělat neobyčejný zážitek. Podzim nás učí romantizovat pochmurné a smutné dny, připravuje nás na brzké stmívání a chladné zimní večery. Podzim ve mně také probouzí některé zapomenuté vzpomínky z dětství. Když jsem jako malá pouštěla draka, když mi babička dělala kakao, nebo když jsme chodívali všichni společně na hřbitov na dušičky. Bezstarostné dětství ale uteklo rychle a spousta věcí se změnila. Jedno ale ne, podzim je pořád stejně krásný.

Linda Konzbulová, 2. B

Krajina rybníků, mokřadů a tůní aneb Malebná příroda v okolí řeky Bečvy

Podzim je třetí roční období, období krátkých dnů a někdy až nekončících večerů a nocí. Cestou do školy, ze školy, do práce či z práce se před námi vytváří jakýsi koberec opadlého, překrásně zbarveného listí, se kterým si pohrává vítr, jakoby hráli na honěnou. Slunce nám každým dalším dnem říká “na shledanou”, a jeho paprsky hřejí méně a méně. Ptáčci si balí své kufry a odlétají někam daleko do teplých krajin. Venku na sobě často pozoruji, jak se můj dech mění ve vodní páru a já si připadám jako Titanic při své první a také poslední plavbě.

Je to přesně to období, kdy si uvaříme čaj, a otevřeme knihu. Každou další přečtenou knihou příroda stále více utichá a zvířátka si shromažďují poslední zásoby na zimu. Jedním z nejkrásnějších detailů podzimu jsou ženy. Nosí svetry, krásné, dlouhé kabáty, některé už i šály. Podzimní móda je ta nejhezčí v roce. V obchodech to voní asi miliony druhy svíček, na náměstí zase svařákem. Všichni ví, že po podzimu následuje pro mnohé nejkrásnější období v roce - Vánoce, a tak obchody, lampy dokonce i tramvaje krášlí vánoční ozdoby.

Podzim se ale ještě brání a své místo zimě jen tak nepřenechává. Je to právě on, kdo ukončuje letní čas a nabízí vám spát o hodinu déle. Podzim nemění jen přírodu, ale mění i nás - ukazuje a vybarvuje naše charaktery. Náladovost, vztahovačnost či trpělivost. Podzim nás všechny zkouší. Kdyby člověk nepoznal podzim a zimu, co by ho pak přimělo se těšit na jaro a léto?

Béďa Vychodil, 2. B

Listnaté stromy a pařezy vydávají zdraví prospěšné houby, i na Prostějovsku

Pro mě podzim znamená čas, kdy se spousta věcí mění, pomalu se ochlazuje, listí zlátne, i lidé se v tomto čase mění.

Vyjdete z domu a narazí do vás chladný podzimní vítr. Země pod nohama je tužší, z oblohy se najednou stane něco připomínající pěnu na vršku hrnečku s kávou. V té pěně se vznáší ptáci, ulétají od nás pryč, s jedinou myšlenkou, že se zase brzy vrátí.

Zacítíte tu známou vůni, která je vám tak známá, tak blízká, i přesto, že jste na ni přes rok zapomněli. Z komínů vašich sousedů vychází obláčky, jako by ta pěna na obloze potřebovala být ještě nadýchanější.

Polní cesty se klikatí pořád stejným směrem, nám však přijde, jako bychom vstupovali do nového světa, do pohádky. Každým rokem se tato pohádka mění, vždycky ale víme, že nás nezklame, její kouzlo se nemění, záleží jen na nás, jestli jej dokážeme docenit.

Ve chvíli, kdy vstoupíte do lesa, ucítíte to, jak při východu slunce dopadali na mechové koberečky velké kapky vody, jak se kapky navzdory své velikosti nevyhnuly ani jedinému lístečku. I oči to vidí, to, jak tyto titěrné kapičky rosy opět oživily barvy v korunách stoletých stromů. Ty listy, jako by sem někdo přišel a každý lísteček milimetr po milimetru vymaloval. Tyto barvy by však nedovedl namíchat kdejaký malíř. Les se jeví jako obrovské plátno v galerii, na kterém máte možnost spatřit všechny barvy, které nám příroda nabízí. Tento obraz, který máme před očima, nás uklidňuje, ujišťuje nás, že všechno je tak jak má být, každý lístek, jenž spadl ze stromu, má nějaký význam, každý si tento význam může vyložit podle sebe, anebo také nemusí. Ne všichni vnímají toto kouzlo tímto způsobem, pro někoho může být podzimní les něco, v čem se cítí ztracený, tolik obrovských kmenů, tolik barev, tolik vůní a nikdy žádné odpovědi na otázky, které si tento člověk žádá.

Někdo se podzimu vyloženě vyhýbá, možná je to právě kvůli kráse, kterou podzim představuje, kdo ví.

Jsou Vánoce svátky klidu a míru? Studenti prostějovské 'obchodky' psali slohovky

Toto období je také obdobím mokra, na vaše okna dopadají slzy, kdekdo má tendenci se k obloze přidat, nechají si po tvářích téct slané kapky, možná proto, že obloha pláče, ale když se chceme podívat proč, vidíme jen bílé prázdno, něco, v čem nevidíme ani začátek, ani konec.

Ne všichni, ale pláčou, někteří naslouchají tomu krásnému, všem těm zvukům, té symfonii, kterou naše planeta vytváří, kterými nás uspává. Někteří nechají své srdce naplnit tou paletou barev, pocitem bezpečí, toho, že se můžeme kdykoli schovat do té husté mlhy a zůstat tam jak dlouho jen chceme, že obloha nemusí vždy plakat jen smutkem.

Když se člověk podívá do plamenů tančících v krbu, vidí spoustu věcí, barvy, vidí zdroj tepla, vidí něco, co mu dodává pocit domova, pocit bezpečí, někdo může ale vidět boj plamenů, které se zmítají, vymykají se kontrole. Je to jen o tom, jestli budeme tento čas vnímat, jako něco, co nám může něco krásného předat, nebo jako něco, co nám zakope srdce do hromádky mechu.

Hana Novotná, 2. B

OBRAZEM: Takhle vypadá inverze v Beskydech. Nežádaný, ale v horách krásný jev

Halloweenské příběhy

Dušičky u nás – Halloween ve světě, tak tomu bylo kdysi. V současné době se oslavy Halloweenu staly součástí i našeho českého života. Právě proto se prváci pokusili vymyslet příběh, který by si děti mohly vyprávět právě o Halloweenu…

Můj obývací pokoj

Pokaždé, když vejdu do obýváku, je to ta samá věc. Hračky rozházené po zemi, nezasunuté židle, obraz nakřivo a pokrčený koberec. Chci toho snad moc? Prostě si po sobě neuklidí. Už mě nebaví zasouvat židle a sbírat každou hračku pokaždé, když sem přijdu. Je to můj obývák a chci, aby vypadal civilizovaně.

Zkoušela jsem se ptát manžela a dětí. Zkoušela jsem je o to žádat. Zkoušela jsem na ně křičet. Zkoušela jsem jim vyhrožovat. Zkoušela jsem je trestat. Zkoušela jsem je rozsekat na malé kousíčky a spálit vzadu na zahradě.

Nic nefunguje, pořád to dělají…

Eliška Kapplová, 1. B

Recenze knihy: Jan Žižka

CO SE STALO O HALLOWEENU?

,,Crrrrr…“ rozezněl se zvonek. Skončila hodina matematiky a děti odcházely domů. Laura, Tereza, Mirka a Simona se domluvily, že se sejdou v pět hodin odpoledne u Terky doma a naplánují si přípravu kostýmů a masek, na tak dlouho očekávanou slavnost, jakou je právě Halloween. Po nekonečné debatě a touze mít nejlepší kostým ze všech, se kamarádky shodly na tom, že Terka půjde za Frankensteina, Laura za Upíra, Mirka za Wonder Woman a Simča za Krvavou Mary. Holky se daly okamžitě do příprav a šlo jim to od ruky, protože jsou všechny výborné a nadané výtvarnice.

Už se stmívalo…Byl čas se namalovat, převléci se do kostýmů a připravit si košíky. Rodiče je nabádali k tomu, aby byly na sebe opatrné, myslely na slušné vychování, chodily všude spolu, ale hlavně, aby nezacházely do uliček a zahrad, které neznají. Děvčata jim přitakala a slíbila, že nebudou chodit tam, kde to neznají.

Začínaly domem na začátku dlouhé zatočené ulice, který byl na levé straně. Opatrně zazvonily a otevřela starší usměvavá paní. Holky zazpívaly písničku a dostaly sladkosti. Takto se to opakovalo, sladkostí přibývalo, až na konec ulice. O kousek dál stál starý dřevěný dům. Tomuto domu se vyhýbaly všechny děti, ale i někteří dospělí velkým obloukem. V domě na konci ulice žil sám malý hrbatý pán s naštvaným a velmi nešťastným obličejem. Mezi lidmi nebyl moc oblíbený, protože neustále na něco nadával nebo si stěžoval, neměl rád lidi (zejména děti) a co nejvíce nesnášel byl Halloween, jelikož se vždy v tento den, rozléhal po ulicích smích, radost, štěstí a láska.

Když Laura uviděla za oknem tvář již zmíněného pána, nechtěla ho nechat bez koledy a snažila se přemluvit své kamarádky, aby tam šli s ní. Terce, Simče ani Mirce se k domu vůbec nechtělo. Laura se naštvala a řekla: „Když nepůjdete se mnou, tak půjdu sama,“ otočila se a šla směrem k jejímu cíli.

Holky na ni sice volaly a pokřikovaly, ať se vrátí, ale ona dělala, že neslyší a šla stále rychleji. Jelikož se o ni bály a také zároveň byly opravdu zvědavé, jak to dopadne, čekaly opodál a nespustily z ní očí. Mezitím Laura došla až k domu a stejně tak jako u ostatních domů krátce zazvonila a vyčkávala, než se otevřou dveře.

Když již nedoufala, něco zaskřípalo a pomalu se dveře opravdu otevřely, ale nikdo v nich nestál. Laura sebrala zbytky odvahy a obezřetně vstoupila přes práh. Než udělala další krok, dveře se samy rychle zabouchly a v domě ji uvěznily. Trochu se vyděsila, ale neodradilo jí to a pokračovala v cestě po schodech vzhůru do 1. patra, cestou nad tím, proč se dveře samy zavřely, přemýšlela a odůvodnila si to jako průvan.

První patro domu bylo vybydlené, plesnivé a zatuchlé. Po chodbě běhali hlodavci a celým domem se rozléhal skřípot dřevěných parket pod Lauřinýma nohama. Prošla si dům, ale pána nenašla. Tak to vzdala a šla směrem k východu. Když chtěla otevřít dveře, zjistila, že jsou zaseklé a nejde s nimi pohnout, tak rychle běžela ke dveřím na zahradu, ale ty byly zamčené. Nakonec rychlou chůzí došla k nejbližšímu oknu a snažila se ho otevřít, ale marně…

Mirce se to nezdálo a řekla Simče a Terce, že se jde k domu podívat, jestli Lauru někde neuvidí. Čím více se blížila k domu, tím hůře jí bylo, špatně se jí dýchalo, bolelo jí břicho a tělo měla jako v křeči. Jakmile přišla k zábradlí, tak šla více k oknu a zkoušela, jestli Lauru někde neuvidí. Naštěstí jí nakonec zahlédla, jak se v kuchyni snaží otevřít skřínku na klíče. Začala silně klepat na okno, aby si jí Laura hned všimla.

Podařilo se, doběhla k oknu a snažila se jí sdělit zprávu o tom, že se nemá jak dostat ven. Než ale stihla větu doříci, zpoza gauče se vynořil pán, který měl v ruce dlouhý kuchyňský nůž. Jen to Mirka spatřila, vytřeštila oči a pantomimou upozorňovala Lauru o nebezpečí za jejími zády, ale než to Laura pochopila, pán k ní došel a chytl jí pod krkem. Mirka začala hlasitě vřískat a upoutala tak pozornost Terky a Simči.

V okamžiku byly u ní a vše se o tom, co Mirku vyděsilo, dozvěděly. Oči se jim zalily strachem: „Musíme ji nějak rychle dostat ven“ řekla Terka ,,no, ale jak, nevidím tu nic, čím bychom mohly rozbít okno nebo vypáčit dveře,“ odvětila Mirka. „A co zajít pro Lauřiny rodiče, ty jí určitě pomohou,“ napadlo Simču „nebo budou vědět, co dělat dál.“

Nápad se holkám okamžitě zalíbil a Simču poslaly pro Lauřiny rodiče. Jak se to rodiče dozvěděli, zděšeně vyběhli z domu k starému domu. Za chvíli byli na místě, jelikož také nenašli možnost, jak jí ze spárů starého poblázněného pána dostat, zavolali policii. Policie vzápětí přijela, vyrazila dveře, odzbrojila stařečka a následně mu nasadila pouta. Dívku policie v pořádku dovedla k rodičům, nasedli do auta a odjeli na služebnu. Rodiče byli rádi, že jejich holčička je zdravá a v bezpečí.

Asi se ptáte, co se stalo s nenávistným pánem a chátrajícím domem? Někdo říká, že ho zavřeli na doživotí do vězení, jiní zase, že ho odvezli na psychiatrii. Kdo ví, jak to doopravdy bylo, pravdu se už asi nikdy nedozvíme, ale jedno je jisté…ten dům tam stojí a chátrá dodnes.

Lenka Hušková, 1. B

Po stopách válečného veterána od Tobruku a Dunkerque Viktora Wellemína

HALLOWEENSKÁ STEZKA ODVAHY

Jako každý rok jsme se s kamarádkou rozhodly jít na halloweenskou stezku odvahy. Vše probíhalo, tak jako obvykle, nejdříve nás vyděsili upíři, následovaly kostlivci a poté jsme u smrtky hledali ucho mrtvoly, co ležela pod ní. Vše bylo zkrátka báječné, dokud nepřišel na řadu vlkodlak.

Ten nás vystrašil tak moc, že jsme v tu chvíli zapomněly, že to není skutečné a utíkaly jsme, co nám nohy stačily. Když jsme se konečně zastavily, tak jsme zjistily, že jsme uprostřed lesa a nikde kolem nás není žádný fáborek, který by nám ukazoval, kam máme jít dál. ,,A sakra” řekly jsme si a snažili jsme se najít cestu zpět na stezku.

Myslím, že jsme v tom lese bloudily tak hodinu, dokud jsme nezaslechly z dálky volání. ,,Hurá, jsme zachráněny.” zvolaly jsme s radostí. Zjistily jsme, že volání jde od jezera a proto jsme se pomalu přesouvaly k vodě s tím, že konečně přišla pomoc, avšak to, co jsme viděly, jsme rozhodně nečekaly. Byla to půvabná víla, co tančila na vodní hladině. Svým nádherným zpěvem nás vábila k ní, abychom si spolu zatančily kouzelný půlnoční taneček Hula Hop, jakmile jsme však vkročily do jezera, okamžitě nás něco stáhlo do hlubin bažinatého jezera. Už po chvíli nám došel dech a bojovaly jsme alespoň o malý kousek kyslíku, jenže i naše těla po chvíli ochabla a naše oči ztratily jiskřičku života.

Když jsme poté s námahou otevřely naše ztěžklá víčka, uviděly svá bezvládná těla unášená tokem vody, avšak to už nám teď nevadilo, protože nyní jsme to totiž my, kdo vábí další zbloudilé duše na kouzelný půlnoční taneček Hula Hop.

Kdo to kdy tušil, co se za jednu halloweenskou noc může stát, že?

Emma Páleníková, 1. B

Vzpomínka z Výstaviště. Takhle vypadaly brněnské veletrhy před šedesáti lety

Vánoce

Jsou Vánoce svátky klidu a míru?

Jsou Vánoce svátky klidu a míru? Tohle je velice zajímavá otázka. Všeobecně jsou Vánoce vnímány jako svátky, kdy by rodiny měly být pohromadě, nasávat Vánoční atmosféru a večer končit horkým čajem u plápolajícího ohně. Představa to je krásná, avšak nereálná.

Proč? Většina lidí raději stráví svátky ve spěchu a stresu z toho, zda se bude dárek, který právě koupili, líbit. Není lepší se hodit do klidu, a svátky si zkrátka užít? Ano je! Lidé jsou však tak moc unešení tím, že musí darovat ty nejlepší a nejhonosnější dárky.

Čas na samotné klidně prožité svátky zkrátka již nezbyde. Je vůbec ještě reálné, aby lidé našli onu pohodu a klid? Jak jsem již zmínil, tak dle mého názoru plyne většina problémů právě z Vánočních dárků. Kdyby každý dostal maličkost. Jen tu nejmenší věc, která by ale udělala radost, lidé by se nemuseli tak moc honit. Honit se za tím, aby právě jejich dárek udělal druhé osobě tu největší radost.

Ano já vím. Je pěkné vidět úsměv na jiné tváři. Nejde to však někdy i do extrémů? Kdysi jsem měl kamaráda. Nechť se má tam nad námi dobře. Řekl mi, že jeho rodiče každý rok na Vánoce utratí zhruba sto tisíc korun. Ať to už byla pravda, či ne. Tento nešvar není neobvyklou záležitostí.

Nejednou jsem slyšel o lidech, kteří si půjčují peníze, aby měli na vánoční dárky. Je tohle vše potřeba? Není! Když měla moje babička dvacet jedna let, pod její střechou již byly tři hladové krky. V kapse třináct korun a Vánoce za dveřmi. A i přesto, že její tři dcery nedostaly kdovíjaké honosné dárky, vzpomínají na tuto dobu s radostí v očích. Jaké z toho plyne ponaučení?

Svátky dnes již nejsou to, co bývaly, děti jsou rozmazlené drahými dárky za tisíce. Vůbec však nechápou, že kouzlo Vánoc se skrývá v jednoduchosti a pohodě.

Jakub Labonek, 3. B

Z ptačí perspektivy. Úžasné snímky zvou na přehradu v Dalešicích a do Dukovan

Obecně se říká, že Vánoce jsou nebo by měly být svátky klidu a míru, ale jaká je vlastně skutečnost? Opravdu jsou Vánoce klidným obdobím?

Dá se říct, že ano, avšak na druhou stranu ne. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme. Začal bych tím, proč vánoční svátky nejsou obdobím klidu a míru. Myslím si, že v tomto období jsme každý z nás spíše ve stresu, v časové tísni a hodně věcí nás nenechá klidnými. Předvánoční nákupy, shánění a balení dárků na poslední chvíli (protože až do poslední chvíle mnohdy nevíte, co koupit), pečení cukroví a mnoho dalšího. Když nastane Štědrý den, mnoho z nás zdobí dopoledne stromeček, uklízí… Zkrátka chce, aby v našich domovech byla co nejhezčí atmosféra, a dohání vše, co nestihli. Když tak přemýšlím, všechno děláme především kvůli jednomu večeru. Večeru Štědrého dne.

A proč ano? Všichni si odpočineme od práce, školy a podobně. Sejdeme se u jednoho stolu a strávíme spolu vánoční čas, který je plný očekávání a splněných přání. O tom by dle mého názoru Vánoce být měli, v dnešní době se totiž zaměřujeme na dárky, místo toho, abychom byli rádi, že jsme se společně sešli, popovídali třeba o tom, jaký byl rok, jaké máme plány na rok další, co nás čeká, co bychom chtěli například změnit a jiné.

Když pominu dovolené, je to snad pro každého z nás nejdražší období v roce. Jak už jsem zmínil, měli bychom se nad tím někdy pozastavit a popřemýšlet, jaký smysl vánoční svátky vlastně mají, a že vůbec nejde o nějaké dárky. Největším darem přeci je, se celá rodina sejít ve zdraví.

Petr Dvořák, 3. B

Lenka Pospíšilová,Obchodní akademie Prostějov

RETRO: Hračky z minulého století. Také jste je měli ve svém pokojíčku?