„Je to hřbitov lidské důstojnosti.“ Jan a Helena popsali, jak pomáhali v uprchlickém táboře<

Oba byli součástí československé skupiny při Komunitě Sant'Egidio, která dobrovolnické mise pořádá. Komunita Sant'Egidio je mezinárodní laické křesťanské hnutí, které má zhruba 65 tisíc členů ze 70 zemí světa. V létě v období od 20. července do 30. srpna vyslala Komunita 250 dobrovolníků do Kara Tepe, skupiny se střídaly po 10 dnech. Jan a Helena byli na Lesbu od 20. do 30. srpna. Pro Jana už to byla druhá mise, loni pomáhal v původním táboře Moria, který však v roce 2020 vyhořel. Narychlo postavený tábor Kara Tepe je menší.

„Uvádí se, že by v táboře v současné době mělo být 4300 lidí, ale je to jenom orientační číslo. Je tam několik různých národností, převážně jde o lidi z Afghánistánu, ti tvoří asi tři čtvrtiny, a potom jsou tam uprchlíci z několika afrických zemí, třeba z Konga, Kamerunu, Somálska a dalších,“ objasnil Jan. Tábor v malém množství přijímá i nové běžence.

Na financování dohlíží Evropská komise

„Je teď velká snaha, a to i ze strany Frontexu (Evropská pohraniční a pobřežní stráž, poz. red.), Evropské unie a řecké vlády, počet příchozích uprchlíků co nejvíce omezit. Je dodržována dohoda s tureckým prezidentem a jeho vládou, v rámci níž je zamýšlen přesun některých Syřanů zpátky do Turecka. A celkově je snaha, aby v táborech bylo co nejméně lidí,“ Jan připomněl, že ve vyhořelém táboře Moria bylo až třikrát více uprchlíků, než je nyní v Kara Tepe.

Jan pro Blesk Zprávy přiblížil rovněž financování tábora, od roku 2015 řecká vláda dostala od Evropské unie na správu uprchlických táborů už 643 miliónů eur, to je přes 16 miliard korun. Oba dobrovolníci poznamenali, že v táborech na prvních pohled není patrné, do čeho byly peníze investovány. Jan zdůraznil, že životní podmínky ve vyhořelé Morii byly skutečně drastické. „S výstavbou nového tábora Kara Tepe převzala správu tábora přímo Evropská komise, aby měla větší dohled nad transparentností financování,“ vysvětlil Jan.

Lesbos býval v minulosti vyhledávanou turistickou destinací, do resortů stále míří dovolenkáři. „Když se v blízkosti turistického resortu vyskytne větší skupina uprchlíků, velmi rychle se na ně volá policie, která vlastně neustále hlídá kolem tábora,“ Jan dodal, že pokud se uprchlíci chtějí dostat ven z tábora, mají někdy možnost ho na 3 hodiny opustit, v případě že dostanou povolení. Jan doplnil, že se úřady snaží uprchlíky vytěsnit z oblastí turistického ruchu.

Zaměstnance tábora Kara Tepe tvoří hlavně Řekové, kteří zajišťují základní chod a dohlížejí na dodržování pravidel. Čeští dobrovolníci uvedli například, že se v táboře nesmí pořizovat snímky, platí zde předepsaný způsob oblékání a zaměstnanci pečlivě hlídají, kdo je vpuštěn do tábora. Mimo to v Kara Tepe působí UNICEF, Lékaři bez hranic nebo německý Červený kříž. Dále zde působí i organizace jako Team Humanity, Home For All nebo Hope Project Greece, ty se většinou snaží zajistit potraviny pro uprchlíky nebo balíčky s hygienickými potřebami atd.

Řečtí lékaři nechtějí ošetřovat uprchlíky

„UNICEFu se oproti loňsku podařilo zbudovat provizorní školy, to zde předtím vůbec nebylo,“ podotkl Jan. Helena se hlouběji věnovala zdravotnické péči. „Lékařská pomoc je opravdu jen pro ty nejakutnější případy a je v podstatě velmi nedostatečná. Problém je také v tom, že řecké nemocnice nechtějí uprchlíky přijímat, podle většiny řeckých lékařů totiž uprchlíci svoje zdravotní problémy jen simulují. Přitom v táboře byly případy, kdy lidé zemřeli na zánět slepého střeva, protože lékař řekl, že je nevezme,“ vypověděla pro Blesk Zprávy.

Jan doplnil, že Lékaři bez hranic, kteří mají v táboře stálé zastoupení, se snaží dělat, co můžou. Loni se například starali o děti zasažené slzným plynem během střetů mezi policií a členy ultrapravice, kteří uprchlíky napadali při útěku z hořícího tábora. Ti byli několik dní bez jídla a vody, uvězněni na silnicích. „To bylo opravdové peklo,“ řekl Jan. Následně vysvětlil, že pro uprchlíky je náročné získat lékařskou pomoc v nemocnici i z administrativního důvodu.

„Jsou vnímání jen jako čekatelé na azyl, nemohou pracovat, děti nemohou chodit do škol a nemůže jim být poskytnuta ani lékařská péče, protože nejsou pojištěnci, z tohoto důvodu je nikdo neošetří,“ odůvodnil Jan. Dobrovolníci otevřeli téma psychických problémů mezi uprchlíky, lidé v táboře trpí silnými depresemi či bolestmi hlavy.

„Hasí se problémy, aby nedošlo k sebevraždě“

„Psychologická pomoc je hodně omezená. Co se dětí týče, nárok na určitý, avšak omezený, počet sezení s terapeutem mají až ve chvíli, kdy se u nich projeví sebevražedné sklony. Pokud mají děti ´jen´ deprese, terapeut je nevezme. Rodiče tak paradoxně musí čekat do chvíle, kdy se jejich potomci začnou sebepoškozovat, a teprve potom mají nárok na terapii. Na těchto sezení se s terapeutem však řeší pouze věci, které se staly v táboře, a ne to, co si dítě prožilo při cestě sem, nebo v zemi, ze které pochází. Takže ano, je tam nějaká péče, ale zcela nedostatečná,“ vylíčila Helena.

„Neřeší se příčiny, nebo počáteční průběh nemoci, řeší se to, až když se problém, řekněme, rozjede, a to je pozdě. Jen hasí větší problém, aby nedošlo k sebevraždě, utrpení tam nadále zůstává,“ navázal Jan. Při počtu přesahující 4 tisíce lidí jsou problémy i s hygienickým zázemím, podle Jana to není tak „šílené“ jako v Morii, kde bylo více než 12 tisíc osob. Oba tábory jsou poblíž moře, Kara Tepe, kterému se přezdívá Moria 2.0, stojí přímo na pobřeží. To je podle Jana výhoda i nevýhoda.

„Obrovskou nevýhodou je to, že hlavně v zimě fouká od moře studený vítr, je tam víc srážek a půda, která je přes léto vyschlá, není schopná absorbovat tak velké množství vody. Přes zimu jsou tam záplavy, voda je velmi studená a dětem sahá až po pas, někdy až po ramena. Jak se tábor budoval narychlo, většina stanů pod sebou nemá žádné palety, to znamená, že plachta je přímo na studené ztvrdlé zemi, v případě záplav voda okamžitě zaplaví celý stan. To je strašná situace, která přímo souvisí i s hygienickými podmínkami. Hygiena během záplav je otřesná,“ vypověděl pro Blesk Zprávy.

Fenomén čekání

Fenoménem tábora je podle dobrovolníků čekání. „Čekání na toalety, čekání na sprchu. Tábor je místo, kde se neustále čeká. Nejenom že lidé čekají na azyl, nebo na nějakou možnost naděje, protože v Řecku nemají možnost legálně pracovat. A tak čekají, až tuto příležitost dostanou, čekají, až se jejich děti dostanou alespoň do provizorní školy a kromě toho čekají, až se dostanou k nějakému jídlu, až se budou moct umýt a najíst. Právě z toho často upadají do psychických problémů a snaží se den jenom prospat,“ popsal Jan.

Helena doplnila, že v lepší části tábora jsou mobilní záchody Toi Toi. „Množství ani zdaleka neodpovídá počtu lidí v táboře. Jejich odpady jsou svedeny do rýh, které protékají táborem. A v těchto rýhách s odpady si hrají děti, protože málokdo z nich chodí do školky nebo školy. Takže pak vidíte ty nádherné okaté děti, jak si tam s klacíčky hrají v tomhle, a člověk si říká, že takhle to přece vůbec nemá být,“ uvedla zhrozená dobrovolnice.

V dalších částech tábora je to ještě horší. „To je spíš taková parodie na záchody, z nichž veškeré odpady tečou do moře. Takže na jednu stranu, ano mají tam moře, děti by mohly mít nějakou aktivitu, ale na druhou stranu je moře hodně znečištěné, tečou tam veškeré splašky z tábora a ve vodě se nedá koupat. Jak bylo léto, bylo to v táboře i hodně cítit,“ Helena vypověděla, že sprch je tam ještě míň než záchodů. „Pánské sprchy kolem sebe nemají ani žádnou zástěnu, muži se sprchují ve spodním prádle. Pokud někdo prochází po cestě, vidí je, soukromí nemají vůbec žádné,“ popsala pro Blesk Zprávy Helena.

Dobrovolníci přinášejí naději

„Je to takový hřbitov lidské důstojnosti,“ reagoval Jan. Legální procesy postupují jen pomalu. „Známe případy lidí, kteří jsou v řeckých táborech už 5 let, tedy úplně od začátku. Jejich žádost o azyl byla zamítnuta, proto žádají znovu. Víme o případu jednoho Kamerunce, který se vypravil do Athén, kde pracoval nelegálně, myl nádobí. Zadržela ho policie, byl ve vězení a potom znovu nanovo zažádal o azyl,“ sdělil Jan pro Blesk Zprávy. Vysvětlil, že cílem mise Komunity Sant'Egidio je dát lidem naději, vytrhnout je ze šedého stereotypu, který uprchlíky často přivádí do deprese. Zaměřují se hlavně na nejzranitelnější lidi – matky s dětmi nebo lidi se zdravotními problémy.

Dobrovolníci pro Blesk Zprávy představili projekt Humanitární koridory, který Komunita spustila v roce 2016. Jde v něm o získání tzv. humanitárního víza, díky němuž mohou uprchlíci legálně vycestovat do přijímací země. Jan vysvětlil, že závisí hlavně na vládách evropských zemí, které projekt musí implementovat do svých legislativ. Zatím se do projektu zapojily Itálie, Belgie, Francie a Andora. Jan vysvětlil, že projekt financuje Federace evangelických církví v Itálii a veřejné komunitní sbírky.

Projekt Humanitární koridory

„Projekt je něco úžasného,“ domnívá se Helena. „Od začátku umožňuje integraci uprchlíků. Ještě před tím, než přicestují do přijímací země. Už v táboře, když se dozvědí, že celý proces vyšel, probíhají online kurzy jazyka a kultury dané přijímající země,“ Jan uvedl, že do projektu se zapojilo už na 4 tisíce lidí. Zmínil také, že přijímací proces zahrnuje kontrolu všech dokumentů, bezpečnostní prověrku, kde se zkoumá jejich minulost, aby vše proběhlo i po bezpečnostní stránce tak, jak má. Integrace pak pokračuje dál na místě, uprchlíci nebydlí izolovaně v ghettech, ale poblíž Komunity, pracující mají i možnost rekvalifikace.

Jan připojil i pozitivní příběh Clauda z Toga, který prchal před politickými nepokoji. „Poznal jsem ho loni, on se sám mezi nás zapojil jako dobrovolník, bylo to pro něj zpestření. Pomáhal nám, roznášel jídlo a myl nádobí. No a letos v březnu se mu splnil sen a dostal se v rámci projektu do Říma,“ Jan dodal, že Claude se intenzivně učí italsky a během Eura 2021 fandil Itálii. „Je to skvělý případ integrace a příběh se šťastným koncem,“ shrnul Jan.

Oba dobrovolníci během rozhovoru často zmiňovali narušování šedi a stereotypu dne uprchlíků. Jejich mise pro ně měla ve Stanu přátelství připraveno několik aktivit, pro děti to byla Škola míru, pro starší teenagery a dospělé pak dopolední škola angličtiny a pro všechny Restaurace solidarity, kde pro uprchlíky vařili. „I to málo, co děláme my, je pro ně důležité a smysluplné. Musím přiznat, že se mi ze začátku zdálo marginální, že si s dětmi budeme kreslit nebo vystřihovat, ale rychle jsem pochopila, že právě tyto zdánlivé maličkosti jsou nesmírně důležité“ načala Helena.

Návrat ztracené identity

„Uprchlíci jsou společností vnímání jako neznámá, nebezpečná hmota. Díky Komunitě potkají lidi, pro které už nejsou jenom registračním číslem, nejsou jen onou hmotou, poznají někoho, kdo je znovu bere jako lidi, kteří mají jméno, a jednají s nimi jako se známým nebo kamarádem. Myslím si, že tohle je pro ně hrozně důležité, to zpestření dne a jiný postoj, kdy nejsou něco anonymní,“ Helena si při svém popisu pomohla dílem Franze Kafky Proměna. Podle ní je záměrem mise něco opačného, zatímco v Kafkově příběhu Řehoř ztrácí svou identitu a stává se z něho neživotné „to“, dobrovolníci si dávají za úkol uprchlíkům jejich identitu a lidskost – životnost vracet.

Jan vysvětlil, že Komunita nejen při práci s uprchlíky, ale i s lidmi bez domova, dbá na to, aby všechny oslovovali jménem. „Protože když je oslovujeme jménem, dáváme najevo náš skutečný zájem, že chceme vědět, kým skutečně jsou.“ Podstatou jejich mise je podle něj dát lidem naději, nechat je nakouknout do světa, ve kterém chtějí žít. Zároveň jim dát sílu pokračovat a nerezignovat. Jan se domnívá, že rezignace na vlastní osud je vůbec to nejhorší.

Helena vylíčila i to, co považuje za nejtěžší momenty. Týká se to dětí, zvláště pak miminek, která mají v rodném listě Kara Tepe, stan XY. Tyto děti buď nepoznaly nic jiného než uprchlický tábor, případně strastiplnou cestu na útěku z domova do Evropy. Dobrovolnice pro Blesk Zprávy přiznala, že ji zhrozily podmínky pro těhotné ženy. „Nemůžou ani do nemocnice. V táboře fungují porodní báby jako jediná péče o rodičky v roce 2021. Žena nemůže rodit v civilizované nemocnici. Tohle pro mě bylo hrozně těžké, že děti mají takhle poznamenaný start do života. Jsou tam příběhy, kdy se těhotné ženy vydaly na cestu třeba z Afghánistánu nebo otěhotněly po cestě. V tomto případě se často jedná o znásilnění. Cestu přes moře pak absolvovaly s malinkými, například dvoutýdenními miminky,“ vypověděla Helena.

Pohřebiště vest

Odstrašujícím symbolem postoje Evropy k uprchlíkům je podle dobrovolníků tzv. pohřebiště vest, což je skládka nacházející se u tábora. „Jsou tam vesty těch šťastnějších, co přežili, i těch kteří ne. Je to symbol toho, že Evropu to vlastně nezajímá, že je jí jedno, jestli někdo přežil nebo ne, že z jejich pohledu jsou uprchlíci něco, čeho se chceme zbavit. My jsme za skládku zasadili olivovník jako symbol naděje, jako symbol toho, že nechceme být součástí takové Evropy. Jako symbol toho, že chceme být součástí Evropy, která je jiná, která je víc lidská,“ vypověděl Jan.

V táboře se nachází většinou rodiny, ale je tam sekce stanů, kde jsou pouze svobodní muži. Nachází se zde i malé procento svobodných žen, mnoho z nich má u sebe dítě. Helena poznamenala, že řada z těchto žen byla na cestě do tábora znásilněna.

Pokud jde o pandemii covidu-19, testování v táboře zajišťuje německý Červený kříž. Dobrovolníci popsali, že jsou tam oplocené dvorky se stany pro nakažené nebo pro lidi v karanténě. Oni sami nosili po celou dobu mise respirátory, používali dezinfekci a dohlíželi na pravidelné mytí rukou.

„Jsou to lidé jako já nebo ty“

Jan i Helena se vydali dobrovolničit na Lesbos, protože v nich téma uprchlictví silně rezonuje. „Myslím, že téma uprchlictví je tématem naší generace. Předchozí generace měly 2. světovou válku, okupaci nebo sametovou revoluci a pro nás je jedním ze stěžejních politických témat právě uprchlictví. Já téma znám z médií, ale cítila jsem, že mi chybí osobní zkušenost,“ vysvětlila Helena.

„Problém migrace je velký, je globální a neexistuje jedno správné řešení, ale to neznamená, že před tím máme zavírat oči a dělat, že se nás to netýká, protože uprchlíci jsou lidi jako já nebo ty. Nelze jim vyčítat to, že rodiče chtějí lepší život pro své děti a pošlou je do Evropy, protože tam není válka. Nebo to, že se rodina sbalí, protože se už nechtějí bát, jestli se dožijí zítřka,“ řekla Helena.

„Je to zkušenost, která nás přesahuje. Po příjezdu nikdo z nás nedokáže žít stejný život, jako žil předtím. V člověku stále rezonují hlasy uprchlíků, hlavně dětí. Člověk se snaží intenzivně přemýšlet nad tím, jak jim může pomoct a jaký smysl měla naše krátká přítomnost v táboře. Máme příležitost se snažit více seznámit a kultivovat naše nejbližší okolí, abychom se společně snažili změnit atmosféru ohledně uprchlíků, přinést do ní více lidskosti, pochopení a porozumění a celkově většího vhledu,“ dodal Jan.

Děti mají mít dětství

Helena s Janem s Bleskem Zprávy sdíleli příběh, který je zasáhl nejsilněji. Vyprávěli o Moně ze Sýrie, která při bombardování přišla o manžela a otce a se čtyřmi dětmi utekla do Řecka. Jedno dítě musela nechat v Sýrii, nemá s ním žádný kontakt. „Je v ní ale obrovská chuť po životě,“ komentoval Jan. Helena dodala, jak aktivně se Mona zapojila do pomoci dobrovolníků, byť byla do jejich Restaurace solidarity pozvaná jako host. „Snažila se být užitečná, snažila se pomoct tak, aby jí čas, který musí trávit v táboře, dával nějaký smysl,“ prohlásil Jan.

Helena dodala pár příběhů ze své „bandy afghánských chlapečků“.Popsala, jak si každé ráno myli ruce před snídaní. Byla to podle ní jedna z mála příležitostí, kdy měli k dispozici tekoucí vodu. Mytí rukou se pro ně stalo rituálem, kdy všichni utichli a soustředěně si ruce namydlili a pečlivě si umyli každou jejich část. „Bylo krásné, že jsem toho mohla být součástí tohoto okamžiku a pozorovat je, zároveň mi z toho bylo také smutno,“ uvedla Helena.

Doplnila rovněž, že se v ní mísily pocity studu, smutku a radosti. „Byl ve mně pocit obrovské beznaděje a studu za to, že jsem Evropanka a že jsem hrdá na evropské hodnoty, ale ty hodnoty končí s ostnatým drátem uprchlického tábora. Já jsem v životě neviděla takové množství ostnatého drátu,“ svěřila se Helena, dodala, že chápe, že problém migrace je velmi komplikovaný a nemá jedno řešení. „Nejde před tím zavírat oči a využívat pandemie covidu, kvůli které se o tématu už tolik nemluví. To neznamená, že problematika zmizela. Tohle bylo náročné uchopit, bylo těžké vidět podmínky, ve kterých tam žijí. Pak děti hrající si ve splaškách, to jsou děti, které mají chodit do školky a školy, mají mít hračky, mají tvořit, objevovat svět, mají mít dětství a jim bylo ukradeno.“

„Na druhou stranu tam byla i obrovská radost, protože to, co jsme tam dělali, má smysl. I když se to může zdát jako drobnost, mění to jejich životy. Najednou lidé byli znovu pro někoho důležití, někoho zajímalo, jak se mají, co mají za sebou, jestli si chtějí povídat,“ doplnila, že s pocitem, že se mise povedla, se vrátila i zpátky domů. „Nezapomenu na spoustu věcí, mám je pořád před očima a nejde je vymazat. Cítím také zodpovědnost o tomto tématu mluvit, protože jsem měla to privilegium tam být, a proto je potřeba to předávat dál. Vím, že jsem se vrátila s daleko větší citlivostí, kdy jsou člověku věci méně lhostejné, což je také součástí evropských hodnot. Nechci se stydět za to, že jsem Evropan, a tuto citlivost a zodpovědnost neberu jako slabost,“ uvedla v závěru rozhovoru Helena.