Pouto stříbrné štafety ze Sarajeva trvá i po 38 letech, říká Hromádková
  • 05/07/2022
  • Podle wizewebsite
  • 189 Pohledy

Pouto stříbrné štafety ze Sarajeva trvá i po 38 letech, říká Hromádková<

„Klidně přijeďte. I když máme celý víkend biatlonové závody, určitě to zvládneme,“ reagovala na žádost o rozhovor bývalá běžkyně na lyžích Dagmar Hromádková, jedna z hrdinek stříbrné štafety ze zimních olympijských her v Sarajevu.

Dagmar Hromádková

Rozhovorem s Dagmar Hromádkovou začíná olympijský seriál vysočinské MF DNES.

Za dva týdny to bude už 38 let od momentu, co se pod jménem Švubová podílela společně s Gabrielou Svobodovou, Blankou Paulů a Květou Jeriovou na jednom z největších úspěchů československé lyžařské historie.

Už přes padesát let je Dagmar Hromádková, jež nyní žije ve Svratce, součástí novoměstského sportovního klubu. Ve Vysočina Areně vzpomínala nejen na památný závod.

Začněme přítomností: Co máte ve sportovním klubu na starost kromě toho, že jste jeho první místopředsedkyní?Dělám vedoucí rozhodčích, mám na starost zhruba 70 lidí, bez rozhodčích by žádný závod nemohl fungovat. Obesílám je, kdo kdy na jakém postu u biatlonu bude. Oproti běžeckému lyžování je v biatlonu potřeba spousta lidí navíc, kvůli střelnici.

Ve Vysočina Areně vás vídám už roky. Pořád vás baví být o víkendech v jednom kole?Baví. Nedovedu si bez toho život představit.

Druhou náplní vašeho života je určitě učitelství, že?Máme to tak trošku v rodině. Moje maminka byla učitelka a obě moje sestry také učí. Vždycky jsem věděla, že až jednou skončím se sportem, budu pracovat s dětmi. Učit jsem začala od září 1987, před druhou mateřskou jsem nastoupila ve Svratce, pak jsem přes dvacet let učila v Křižánkách, teď dva roky ve Světnově. A pořád mě to baví!

Sešli jsme se hlavně kvůli vašim olympijským vzpomínkám. V půlce února to bude už 38 let od chvíle, co jste si přivezla stříbrnou medaili ze Sarajeva. Jak často si na to vzpomenete?Je to už spousta let, ale vždycky, když se blíží zima, vzpomenu si. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jaký to byl úspěch. Když jsem jela v roce 1978 na svoje první mistrovství světa dospělých do Lahti a skončila jsem asi desátá na desítce, říkala jsem si, že na další velké akci můžu být ještě lepší. Ale ono to tak nefunguje. Až s odstupem času si člověk váží výsledků, kterých dosáhl.

V roce 1979 jste se stala Královnou bílé stopy, vyhrála jste několik závodů Světového poháru, ale všichni vás znají hlavně díky medaili ze Sarajeva. Který rok jste měla životní formu?Stříbro ze Sarajeva je pro mě nejcennější. Olympiáda je zkrátka vrchol, už jen se tam dostat… Ale s odstupem jsem ocenila vítězství, kterých jsem dosáhla po zmiňovaném MS v Lahti, kdy se mi podařilo vyhrát závody ve Falunu a na Holmenkollenu. V obou případech mi předávali cenu králové, švédský a norský.

12 fotografií

Před rozhovorem jsem si pustil televizní olympijskou kroniku. První, co mě zaujalo, byla spousta čerstvého sněhu. Na přírodním už se závodí málokdy.Přesně tak. Myslím, že první závod mužů se tehdy kvůli sněhu dokonce odkládal. Sarajevo bylo takové specifické, všichni lyžaři bydleli nahoře v hotelu u tratí mimo olympijskou vesnici.

Pouto stříbrné štafety ze Sarajeva trvá i po 38 letech, říká Hromádková

Československo se tam konečně dočkalo medaile ze štafet, která vám na předchozích hrách v Lake Placid kvůli čtvrtému místu unikla, stejně jako třeba na MS v Oslu, kde jste byly páté.Na olympiádě v Americe jsme překvapily, ve druhém případě to asi ovlivnil stav Květy, které nebylo úplně dobře a po závodě onemocněla. Medaile nám pořád unikala. Ale v olympijské sezoně děvčata beze mě vyhrála štafetu při svěťáku ve Francii. Náš tajný sen byl, že by si to v Sarajevu konečně mohlo všechno sednout a vyjít.

Vy jste ale musela vyvinout mimořádné úsilí, abyste si vůbec vybojovala nominaci, že?Po MS v Oslu 1982 jsem přerušila kariéru, protože se mi pak v lednu 1983 narodil syn Václav. Touha po olympiádě byla silná. Měla jsem stanovené tvrdé podmínky. Abych se dostala do výběru, musela jsem vyhrát nominační závod, který se jel v prosinci 1983 na Jizerce a kde jsem porazila i Květu Jeriovou. Přitom jsem začala po císařském řezu trénovat až v dubnu, nebo spíš v květnu. Měla jsem nějakých pět měsíců na to, abych se dostala do formy. Pomohl mi i trénink s kluky v Novém Městě.

Také jsem slyšel historku, že štafetu místo vás měla jet jedna ze Slovenek. Co je na tom pravdy?Od trenéra Zdeňka Cillera jsem měla podmínku být na pětku do dvacátého místa, byla jsem přesně dvacátá. Slovenka Pasiarová v té sezoně jezdila výborně ve svěťáku, ale v Sarajevu byla na desítce mimo dvacítku. Bylo dané předem, že naše umístění rozhodne.

V den D na vás vyšel první úsek, což je speciální úkol.Obvykle jsem štafety rozjížděla, ale v olympijském roce ne. Byla to výzva. Měla jsem ráda kontakt, i když mi soupeřky třeba šlapaly na patky. Norkám se tehdy nedalo konkurovat, ty nám ujely, boj o další místa byl vyrovnaný, já předávala těsně čtvrtá.

Na čtvrtém úseku to však byly hvězdné války. Bronzová z pětky Květa Jeriová jela proti Fince Hämäläinenové, která měla ze Sarajeva tři zlaté, a Rusce Smetaninové, dvakrát stříbrné.Květa byla jako finišmanka úžasná, předjela obě dvě!

Oslavily jste to pořádně?Medailisté slavili v olympijské vesnici každý večer po závodech. Kdo měl další závod, nemohl pobýt dlouho. Jelikož jsme s Gabou Svobodovou nejely závěrečnou dvacítku, tak jsme to mohly protáhnout.

Dobové záběry mi přijdou z dnešního pohledu až úsměvné. Například československá výprava nastoupila v tmavých kabátech, které se víc než na slavnostní zahájení hodily spíš na tryznu za Brežněva.(směje se) Dneska je to opravdu úplně o něčem jiném. Když vidím třeba kombinézy. I vnoučata se mě ptají, v čem jsme to lyžovali. A pamatuji si, že na olympiádu do Lake Placid jsme si snad sami kupovali věci v obchodě.

Ve štafetě jste každá nastoupila v úplně jiné čepici.Když jsem přišla do mančaftu, Gaba Svobodová krásně pletla, naučila mě to a soustředění pak vypadala tak, že jsme často pletly. Během přípravy v Itálii jsem před olympiádou udělala asi sedm čepic, které jsem rozdala. Tu žlutou, v níž jsem startovala, mám dodnes schovanou. I Květa si pletla svoji čepici.

Jaké to bylo o čtyři roky dříve v americkém Lake Placid?Bydleli jsme v budoucí věznici, kde byly silné pancéřové dveře. Uprostřed vesnice ale byly krásně vybavené společné prostory, kde byl pestrý program. Kromě čtvrtého místa ve štafetě jsem byla třináctá na pětce a šestnáctá na desítce.

V Sarajevu lyžaři hodně používali do kopce jakýsi stylový kočkopes s jednou nohou ve stopě, k tomu si druhou nohou přibruslovali. To byla novinka?První to použil Američan Koch na šampionátu v Oslu, přišlo se na to, že je to rychlejší. Když pak naše holky jely na závody na sever, už se to běžně používalo. Povolené to bylo, dneska by to neprošlo. Bylo to zlomové období, kdy se začínalo s bruslením.

Byla jste ryzí klasička, vaši kariéru pak zkrátil nástup volného stylu, že?Pravda. Už po olympiádě v Sarajevu se zkoušely závody bruslením. Na dalším MS v Seefeldu (1985) jsme byly ze staré gardy jen já a Gaba, všechny závody se jely bruslením, které jsme zkrátka neuměly. Tam jsem řekla, že vlastně ani nevím, jestli chci štafetu jet. Na MS v Oberstdorfu 1987 jsem se nedostala, pak už jsem nastoupila ve škole.

Pořád se navštěvujete s Gabrielou Soukalovou, rozenou Svobodovou, mámou úspěšné biatlonistky?Několikrát do roka, staly se z nás kamarádky. Když jsem odešla z Nového Města trénovat do Jablonce, byla to moje spřízněná duše.

A s ostatními členkami stříbrné štafety se vídáte?Scházíme se celkem pravidelně, pouto ze Sarajeva trvá. Loni v červenci jsme byli na chalupě u Květy Jeriové. Dříve to bylo hodně o dětech, dneska řešíme spíš to, co koho bolí.

Chodíte si ještě zalyžovat?To už je horší. Na Křižánkách jsme přes zimu v tělocviku dost chodívali ven, ve Světnově zatím nebyly podmínky. Sama mockrát nevyjedu, hodně času trávím na závodech.

A vědí děti, s kým mají tu čest?Sama jim to neříkám, od rodičů to asi vědí. Teď chystáme projektový den o olympiádě. Snažím se, aby děti získaly lásku k pohybu a lyžím.

Ukážete jim medaili?To ano. Mám ji pořád doma. V Horáckém muzeu je pouze její replika.

Ale v lyžařské expozici je také váš diplom za 16. místo v párkových závodech, ke kterému máte zajímavou historku.Bylo mi čtyři a půl, byl to můj první závod, skončila jsem poslední a plakala jsem tak, až mi nakonec také dali diplom.

Přiznám se, že jsem měl vždycky trošku chaos ve vašich příjmeních. První úspěchy jste sbírala pod dívčím jménem Palečková, v Sarajevu už jste startovala po svatbě jako Švubová, teď jste Hromádková.Byla jsem jednou na besedě v novoměstské škole. Vykládaly jsme o olympiádě, o lyžování, malé děti perfektně poslouchaly. Pak se jeden chlapeček zvedl a řekl: A mohla byste mi říct, která paní tu medaili získala? Byla jsem totiž představena jako Palečková-Švubová-Hromádková. Tak jsem mu vysvětlila, že jsem to pořád já. (směje se)

Nedá mi to nezeptat se, proč skončil s lyžováním váš starší syn Václav Švub? V dorostu sbíral medaile, pak o něm najednou přestalo být slyšet, přitom šlo o výrazný talent.Venda v době, kdy mu bylo sedmnáct, vyhrál, co se dalo. Za Nové Město v té sezoně doma na mistrovství republiky dospělých rozjížděl i štafetu dospělých, předával jako první, Nové Město získalo medaili, přitom tady byli i reprezentanti. Po sezoně mu reprezentační trenér Petrásek řekl, že na mančaft je moc mladej. Vašek nám pak řekl, že si tím pádem nebude rozkládat čtvrtý ročník na průmyslovce a půjde pak na vysokou. Mého tátu i manžela to strašně mrzelo, syn si šanci v reprezentaci zasloužil. Tehdy to bylo o Bauerovi, Koukalovi a Magálovi. Ještě první rok na výšce závodil, z univerziády v Itálii pak měl medaili ze štafety. Pak už z toho postupně kvůli studiu na VUT vypadl.

S odstupem říkal, že se nemohl dva roky na lyžování vůbec dívat, než se s tím srovnal, bylo mu to hodně líto. Dnes už to vidí jinak, je spokojený, má dobré postavení v mezinárodní firmě. Ale mrzelo nás to tehdy všechny.