• 07/02/2023
• Podle wizewebsite
• 303 Pohledy

„Právo hetero lidí na manželství se nezmenší, pokud se gayové a lesby budou moct brát. Společnost musí počítat s každým,“ říká sestra Daphne OSPI<

Mám pocit, že v Německu je dnes HIV pod kontrolou. Co tam ještě jako Sestry věčné radosti máte na práci?

Daphne: Naším hlavním úkolem je šířit univerzální radost. Pokud se někdo necítí dobře, není otevřený důležitým sdělením jako například jak praktikovat bezpečný sex, zda nezvážit užívání PrEPu a podobně. Pokud lidem není příjemně, nebo se dokonce cítí diskriminováni, uzavírají svou mysl. Proto je nejdůležitější nejdřív ze všeho šířit univerzální radost.

A jak tu radost šíříte?

Daphne: Zaprvé tím, jak vypadáme. Nosíme pestrobarevný make-up, který lidi baví, při návštěvách klubů a barů žertujeme s ostatními, usmíváme se na ně a vyzýváme je, ať se usmívají s námi. Úsměv totiž řekne víc než tisíc slov.

Co obvykle děláte na pride festivalech a dalších queer akcích?

Daphne: Rozdáváme informační materiál týkající se bezpečného sexu a snažíme se navázat osobní kontakt s účastníky festivalu. Hovoříme s nimi o sexuálním zdraví a způsobech bezpečného sexu. Kondom není jedinou možností ochrany, existuje PrEP a taky strategie TASP – treatment as prevention (léčba jako prevence). O té pořád ví jen málo lidí.

Pokud jste HIV pozitivní, berete pravidelně své léky a vaše virová nálož je pod rozpoznatelnou úrovní, nemůžete virus přenést na druhé. To je velmi důležitý fakt, jehož znalost je potřeba ve společnosti rozšířit, protože spousta lidí s HIV se stále cítí stigmatizována. Jejich přátelé s nimi nechtějí jít ani do baru, protože se bojí, že to od nich chytnou. Princip N=N (nedetekovatelný = neinfekční) ovšem mění pravidla hry. Když při sexu s HIV pozitivním člověkem na léčbě s nulovou virovou náloží náhodou selže kondom, není důvod k panice. Partner se od něj prostě nenakazí.

Takže pravidlo N=N není ještě pořádně známé ani v Německu?

Daphne: Zlepšuje se to, protože osvětu šíříme nejen my sestry, ale spousta dalších skupin a projektů. Ale pořád je to téma, o kterém je potřeba mluvit. Další a další mladí lidé neustále dorůstají do věku, kdy nabírají své první sexuální zkušenosti, a ve škole se o těchto věcech nedozví. To se týká především PrEPu. Já osobně si myslím, že PrEP je jedním z nejlepších vynálezů v historii. Je to pilulka, kterou si bereš ráno při snídani, takže nehrozí, že ji zapomeneš použít večer, až někde dojde k sexu. Proto vidím PrEP jako velmi důležitý způsob prevence a lidé by o něm měli vědět.

Jaká je HIV situace v Německu? U nás v Česku máme PrEP, máme osvětové kampaně, ale čísla nám stále narůstají. Jak je to u vás?

Daphne: V Německu jsme víceméně stále na stejných číslech. Po zavedení PrEPu počty nově nakažených trochu klesly a covidová pandemie je dále potlačila, protože nebylo tak snadné najít sexuálního partnera. I když online seznamky stále jely, bary, darkroomy i sauny byly zavřené. A lidé opravdu dodržovali opatření proti covidu.

To je zajímavé, u nás během covidu čísla narostla. Češi se asi spíš nudili a neměli tolik příležitostí nechat se otestovat.

Daphne: To může být ten důvod nárůstu. Když v Německu běžely kampaně na HIV testování, samozřejmě v té době stoupla čísla nových pacientů. Protože víc lidí se nechalo otestovat, a tím pádem bylo i víc záchytů. Možná nastala podobná situace i v Česku, když se znovu otevřely testovací checkpointy. Na první pohled je to vždycky šok, že čísla rostou. Ale je velmi důležité odhalit nákazu, protože pak je možné lidem nasadit léčbu, snížit jim virovou nálož a zabránit tomu, aby virus šířili. Tímto způsobem se dosáhne toho, že se pak čísla začnou snižovat.

Jaké je dnes postavení LGBT+ lidí v Německu? Nedávno jste přijali manželství pro páry stejného pohlaví, máte možnost třetího pohlaví na občankách, i když je určena jen intersex lidem...

Daphne: Oproti Česku jsme sice napřed, ale pořád je co zlepšovat. U nás přetrvávají velké rozdíly mezi životem ve velkých městech a na venkově, kde je mnohem obtížnější dočkat se jako LGBTIQ osoba přijetí ze strany většinové společnosti. Je skvělé, že máme manželství pro gay a lesbické páry. Pokud vláda dává rovná práva všem bez rozdílu, pro společnost je snazší pochopit, že si stejná práva všichni zaslouží.

Na druhé straně vedeme stále velkou diskuzi o právech transgender lidí. Současný zákon pochází z 80. let a podmiňuje změnu pohlaví v osobních dokumentech sterilizací. Německé trans hnutí bojuje za úplně nový zákon, který by umožnil změnu pohlaví na občance bez podstoupení operací a sterilizace. To je podle mě správné, protože tak lidé budou mít možnost vyzkoušet si, zda opravdu chtějí změnit pohlaví, nebo jsou třeba spíš nebinární. Současný zákon žádné váhání nedovoluje. Trans lidé mají své vnitřní pocity a vnitřní coming out, ale pak mají rodinu a blízké, kteří je často nutí do rychlého rozhodnutí a tranzice.

Co tě vedlo k tomu stát se sestrou věčné radosti?

Daphne: Do řádu jsem vstoupila před více než 20 lety ze dvou důvodů. Můj prastrýc byl gay a žil s partnerem. Velmi často jsme se navštěvovali. Bylo mi asi 10 let, když prastrýcův partner zemřel na AIDS a celá rodina byla v panice, protože si s námi dětmi často hrával. To byla polovina 80. let, kdy se o HIV/AIDS ještě moc nevědělo. Takže jedním z důvodů mého členství v Řádu sester věčné radosti je to, že mi velmi blízká osoba zemřela na AIDS.

V roce 1997 jsem se přestěhovala do Berlína a potkala jsem sestry věčné radosti na Berlin Pride 1998. V té době jsem znala drag queens, ale sestry byly jiné – obličej měly namalovaný bílou barvou, měly barevný make-up, nenosily paruky, ale závoje. Měla jsem mezi přáteli drag queen Gabi, která působila zároveň jako sestra Gabriela. Požádala jsem ji, ať mi vysvětlí, co přesně sestry dělají. A ona mě rovnou pozvala na pravidelnou týdenní schůzku členek řádu. Berlínské sestry byly velmi otevřené a přijaly mě bez výhrad takovou, jaká skutečně jsem. A já se rozhodla, že se stanu jednou z nich.

Kolik času trávíš prací sestry? Předpokládám, že máš vedle toho normální zaměstnání…

Daphne: Záleží na ročním období. V létě hodně cestujeme na pridy, kterých je v Německu opravdu hodně. Obvykle začínáme v pátek ve formě tour po barech, v sobotu jdeme do průvodu a někdy bývají akce i v neděli. Takže během pridové sezóny jsem na štaci určitě desetkrát do měsíce. Hodně událostí navštěvujeme také na Světový den boje proti AIDS 1. prosince. A někdy chodím na menší akce během pracovního týdne. Je to občas vyčerpávající, ale miluju to.

Jak dlouho ti trvá kompletně nahodit kostým sestry?

Daphne: Obvykle mi to zabere dvě hodiny. Není to jen o make-upu a oblékání. Ona je to zároveň meditace. Když jsme venku jako sestry, předpokládám, že nikoho nezajímá ta reálná osoba, která je pod maskou. Jsme tady od toho, abychom sloužily komunitě. Držely lidi za ruce, osušovaly jim slzy a mluvily s nimi o bezpečném sexu a o čemkoli, co právě potřebují. Ty dvě hodiny meditace mi pomáhají odložit svůj osobní život s každodenními problémy a vstoupit do persony sestry Daphne.

Lidé k nám obvykle přicházejí s jejich vlastními problémy a strastmi. Svěří se mi třeba, že jim včera vyšel pozitivní test a nevědí si rady. Proto je dobré být plně soustředěná, naslouchat každému a být mu průvodkyní při hledání další cesty. Lidé často nemají komu se svěřit, a přímo na ulici na mě vyklopí celý svůj příběh. Naslouchání je jedním z klíčových prvků naší práce.

Ostatním vlastně poskytujete určitou terapii. Kam pak jdou na terapii samy sestry, aby unesly ta břemena, která na ně druzí naložili?

Daphne: Plnohodnotnou sestrou se lze stát až po zhruba roce a půl tréninku. Novicky procházejí různým školením včetně strategií, jak si udržet psychické zdraví a nenechat na sebe dopadat problémy, s nimiž se jim lidé svěří. Také se učíme říkat ne, pokud nejsme schopny unést to, co na nás nějaký člověk nakládá. Je úplně v pořádku říct: „Drahoušku, mrzí mě to, ale dneska je toho na mě moc a už to nedávám.“ Nikomu totiž neprospěje, pokud se zhroutí i sestra. V těžkých případech odkazujeme lidi na profesionální pomoc.

Když si malujeme obličej, proměňujeme se v sestru. A když si make-up sundáváme, smýváme s ním i to negativní, co na nás lidé naložili. Ale to se musíme naučit, stejně jako třeba psychoterapeuti. Je to profesionální přístup, kdy jste k lidem velmi přátelští, ovšem jejich problémy si k sobě nepouštíte.

Jaký má Česká republika image v Německu? A buď upřímná.

Daphne: Pivo, pivo, pivo. Němci milují české pivo a dobré jídlo. (smích) Česko je v otázkách svobody queer lidí nejpokrokovější ve srovnání se svými východními sousedy. Německo a Česko mají v tomto hodně společného.

My v Česku teď ale naši otevřenost ztrácíme a hrozí, že nás převálcují konzervativní vlivy.

Daphne: To se ale děje i v Německu, věci se zpomalují. Spousta lidí říká: „Co ještě chcete, vždyť už všechno máte!“ Ale pokud tu pořád jsou nějaké rozdíly mezi lidmi, kteří se zamilovávají do osob stejného a různého pohlaví, pak přece nemáme všechno!

A je potřeba zdůraznit jednu podstatnou věc: to, že někomu dorovnáme jeho práva, neznamená, že jinému z jeho práv ubereme. Právo hetero lidí na manželství se nezmenší, když se páry stejného pohlaví budou moct brát. Je potřeba, aby se ve společnosti počítalo opravdu s každým. Pokud se nikdo nebude cítit přehlížený, budou všichni zároveň rozumět tomu, že demokracie je opravdu dobrý nápad.