Totální blázni! Motorkáři, kteří jedou Dakar na vlastní pěst<

Jedou tak, aby se dostali do cíle každé etapy. Jedou s vidinou toho, že jim nikdo nepomůže. Ví, že do cíle Dakaru se jich nedostane ani polovina. Přesto shodně tvrdí: Tohle je to pravé dakarské závodění, tohle je duch původní soutěže!

Ostatní závodníci k nim vzhlížejí s obdivem. S doprovodnými vozidly plnými náhradních dílů, se zkušenými mechaniky a s patřičným zázemím k té hrstce bláznů na motocyklech a čtyřkolkách chovají respekt. „Jsou to magoři v tom nejlepším slova smyslu,“ říká Martin Prokop. „Cítím v tom ducha původního Dakaru,“ doplňuje ho Aleš Loprais.

V první dakarské rallye na území Saudské Arábie startují v kategorii Malle Moto hned tři Češi. Po pádu Romana Krejčího v šesté etapě už zbývají jen Petr Vlček a Jan Veselý. Krejčí se držel okolo čtyřicátého místa v absolutním pořadí a třetí v kategorii, se zraněným ramenem však už nemůže dál pokračovat. Není sám. Z pětatřiceti jezdců jich v polovině Dakaru už deset chybí…

Jezdci v kategorii Malle Moto (nebo taky Dakar Original či Original by Motul) mají v bivaku svůj vymezený prostor, kde spí a kde si opravují motorky. Na jejich stroje nesmí nikdo jiný sáhnout a nesmí přijmout žádnou pomoc. Dohlíží na ně komisaři, bez jejich povolení nesmí prostor opustit, jen s výjimkou toalety nebo jídla.

Sami si dělají běžný servis i větší opravy, tady nemá místo žádný technický antitalent.

Někteří volí opravdu výletní tempo, ale jsou mezi nimi i tací, kteří pořádně tahají ve stylu věnec, nebo kotrmelec. „Já jedu sedmdesát, osmdesát procent, chci především dojet,“ říká Jan Veselý, který jede Dakar už podesáté, ale Dakar Original potřetí. „Prostě se snažím především nespadnout. Mohl bych jet rychleji, ale to se pak prostě stupňuje to riziko. Mně je jedno, jestli dojedu dvacátý nebo šedesátý. Já chci hlavně dojet. A v cíli budou hlavně ti, kteří se soustředí na dojetí, ne na co nejlepší umístění ve výsledkové listině.“

Podobně mluví i Petr Vlček, který říká, že mu vlastně docela i seděly první kamenité etapy a že je zvědavý, jak se popasuje s pískem. „Hlavní je se zbytečně nezrakvit a neztratit se.“

Všechny věci jim veze na kamionu pořadatel a dostanou je vždy v cíli etapy. Ve své zóně pak mají k dispozici pracovní ponk, kompresor a potřebné nářadí, náhradní díly nesmí ale vynášet ven, nebo si naopak přinést dovnitř. Výjimkou jsou jen kola, která si mohou nechat přezout u specialistů v pneuservisu. Ten je v každém bivaku a je k dispozici i pro ostatní závodníky. Kromě 80litrové bedny s náhradními díly a 90litrové tašky na oblečení mohou mít ještě malý batůžek, karimatku, stan, hygienické potřeby, pláštěnku a zvedák na motorku.

„Každý den to mám stejně. Přijedu, převléknu se, postavím stan, nafouknu karimatku a jdu dělat na motorce,“ říká Jan Veselý. Po každé etapě mění filtry a oleje, případně opravuje, co zničil. Gumy mu vydrží na dva dny, v písku klidně i tři nebo čtyři. Teprve když má hotovo, jde na večeři, umýt se a jde si lehnout.

„Páčky, šroubky… Naštěstí to bývají jen drobnosti. Dnes, když je den volna, tak dělám velký servis. Ale není to generálka, jak by si někdo mohl myslet, to nemá smysl, protože na to nemám dostatek dílů.“

Přestože je třídy Malle moto považována za to nejdrsnější dakarské závodění, počet účastníků v ní se rok od roku zvyšuje. „Pro mě je to nejčistší forma závodění. Jet s plnou podporou ve velkém týmu, to je pak na člověka i podstatně větší tlak,“ uzavírá Honza Veselý naše krátké povídání, protože na mě nemá víc času. Byl sice den volna, ale on ještě potřeboval udělat tlumiče…