• 21/10/2022
  • Podle wizewebsite
  • 379 Pohledy

Bára z Nikolajky: Od dvou let psala. A svým rukopisem ozdobila i říjnové vydání časopisu Maminka<

Jak vzpomínáte na své dětství – podle vašich vlastních slov "s tužkou v ruce"? Kde se ve vás vzala touha malovat a psát?

Vyrůstala jsem v době, kdy jsme se sestrou neměly pokoj přeplněný hračkami a hrály jsme si dost spontánně – na školu, na obchod, rády jsme se převlékaly do kostýmů… Pro mě byly nejlepší hračkou pastelky, maminka mi kreslila omalovánky, které mě bavilo vybarvovat. Pak si vybavuji své zapálení pro anilinky, které mi zase ukázal dědeček. Asi nikdy nezapomenu, jak moc mě bavilo sledovat kouzelné vpíjení barev do sebe. Mamku i dědu jsem měla za své umělecké vzory a chtěla jsem umět malovat jako oni. Babička zase kreslila květiny jedním tahem a kombinovala modrou s červenou propiskou, které měla jako pedagožka vždy po ruce.

Kdo vás do budoucna ovlivnil nejvíce?Babiččin strýc, renesanční člověk – hrál na housle v kvartetu, byl pedagogem, divadelníkem a nádherně maloval. Jeho světnice byla plná akvarelů a vizitek na zakázku s kaligrafickými nápisy. Nerozuměla jsem tomu, jak je možné takhle krásně psát, a přála jsem si, až vyrostu, být jako on. U nás v rodině vlastně všichni něco umí, kreslí a hezky píšou skoro vždycky, takže mi vlastně nikdy nepřipadalo, že umím něco výjimečného.

Časopis Maminka

Jsem ráda, když časopis nabere občas jiný směr, říká o říjnové Mamince šéfredaktorka Alice Rossi

Jak jste svůj talent mohla využít v praxi – podepisovala jste si třeba žákovskou knížku?Přesně tak :-). A nejen sobě – uměla jsem podepsat většinu rodičů ze třídy :-D V kaligrafii ale nejde jen o to umět přizpůsobit písmo situaci, ale i o vlastní kreativní proces. Ten se u mě na gymplu začal projevovat skrze tvorbu grafitti, jestli tomu tak můžu říkat. A pak jsem měla celý život funkci písařky, zapisovatelky, přepisovatelky na tabuli apod. Psaní na tabuli jsem milovala. Na gymnáziu jsem pak excelovala v tvorbě různých projektů.

Bára z Nikolajky: Od dvou let psala. A svým rukopisem ozdobila i říjnové vydání časopisu Maminka

Inspirujete svou dceru tím, co děláte? Myslíte, že zdědí váš talent?

Emilka je velmi tvůrčí a zvídavá. Odmalička mé tvorbě přihlíží a je jí velkou součástí. Když jsem nedávno chystala obrazy na svoji první výstavu, jeden obraz jsme dokonce namalovaly spolu. Chvíli to vypadalo dobře, ale najednou to byla patlanice, kterou jsem musela přemalovat. Výsledkem byl nakonec jeden z nejlepších obrazů celé kolekce a může za to právě ten náš společný tvůrčí proces, ta naše společná „flow”. Dá se říct, že se inspirujeme navzájem. Vypadá to, že jisté vlohy a cit pro barvy asi zdědila, ale zda u toho vydrží, nebo ji bude bavit něco úplně jiného, těžko říct. Důležité je, aby našla něco, co ji bude naplňovat celý život, ať už je to cokoli.

Co z celé své tvorby děláte nejraději a proč?Po boku mé dcery a jejích dětských kreseb se moje tvorba proměnila. Začala jsem naplno vnímat barvy, kterým jsem se doposud bránila. Momentálně mě nejvíc naplňuje moje volná tvorba akrylem na plátno. Po letech jsem se odhodlala k abstraktní malbě, která je pro mě takovým zastavením, kdy maluji jen intuicí a volným proudem myšlenek. Vyžaduje to velkou dávku odvahy a je to pro mě dosud také jedna z největších výzev, ale zároveň také odměna. Začala jsem cítit potřebu tvořit něco, co tady po mně kromě knížek, které ilustruji, zůstane napořád.