Dvouletý Péťa obchází ve velkých kruzích kolem pískoviště. Svými ostražitými pohyby se nápadně podobá malé šelmičce, která však místo kořisti svírá v drobných ručkách milovaný plastový náklaďák.
Petřík je nešťastný! Tak rád by si hrál s autem v pískovišti, ale bojí se, že by po jeho zamilované hračce ostatní děti z pískoviště opět zatoužily. Dobře si pamatuje, jak to dopadlo minule! Nějaký kluk mu sebral auto z „garáže“, a když Péťa plakal a chtěl ho zpět, protože se bál, že si ho ten kluk odnese domů, tak mu maminka řekla: „Ale Petříku, nebuď lakomý a pěkně chlapečkovi auto na chvilku půjč! Vždyť sis s ním ani nehrál.“ Ale hrál!
Chování a vztahyNáklaďák stál přeci na parkovišti a čekal, až mu Petr udělá silnici! Všechno se zkazilo. Cizí kluk měl najednou Petrovo auto a náramně se bavil, máma toho kluka navíc Péťovi vnutila ošklivý kyblík a hrabičky, které vůbec nechtěl, a s úsměvem tvrdila, že to má za půjčení auta. No nenaštvalo by vás to?!
Nechceme vychovávat lakomce
Pochopitelně vás nechceme nabádat k tomu, abyste ze svého potomka vychovávali malého sobečka, egoistického lakomce a později třeba i držgrešli – to naprosto ne! Jen je někdy užitečné si uvědomit, že děti nevnímají svět tak jako my dospělí a že půjčování hraček pro ně může představovat velký problém.
Nekoukají do budoucnosti, žijí přítomností, aktuálním okamžikem a hrou, do které jsou zrovna vnořeny. Navíc doba, kdy si děti začínají skutečně hrát s kamarády, spolupracovat, pomáhat si, vědomě si půjčovat věci, vyměňovat je, jednoduše následovat společný cíl hry, má své počátky zhruba okolo třetího roku.
Mladší děti obvykle celý proces zápůjčky a vrácení věci nechápou a úměrně svému naturelu na takové „transakce“ reagují. Ty hlučnější a zarputilejší jsou pak pochopitelně často považovány a označovány za „lakomce“.
I v době, kdy již dítě rozumí principu půjčování věcí, se lze pochopitelně setkat s jedinci se sklony k umanuté „hamižnosti“, jaké k tomu mohou vést důvody? A pozor, vůbec nemusí být negativní!
Jak tedy děti naučit, aby se naprosto přirozeně dělily, nebyly lakomé, ale naopak vstřícné k potřebám druhých? Nejprve takoví musíte být vy sami – a to bývá často nejtěžší.
Určitě se též snažte vcítit do situace dítěte – jak byste se v dané chvíli zachovali vy sami, pokud by po vás někdo chtěl danou věc půjčit? Máte-li jasno, můžete od tohoto poznání odvíjet svou pomoc i radu.
Dítě se též může učit „diplomacii“; například nabídnout kamarádovi zapůjčení jiné věci nebo může zorganizovat nějakou výhodnou výměnu. Některým hodným introvertním dětem („věčným dobráčkům“) dokonce prospěje, když se naučí říkat „ne“ a věc prostě nepůjčí.
Podaří-li se vám vést děti citlivě k tomu, aby se drobné konflikty naučily řešit bez použití agrese a s jistou dávkou diplomacie samy bez vaší asistence, jste na dobré cestě k tomu vychovat příjemného člověka – kamaráda, partnera, spolupracovníka apod.
Máte jasno, jak byste se v dané chvíli zachovali vy?
Pleny