Když nejsme šťastní, mohou nevinné pomluvy a drby hraničit se šikanou<

Asi málokterá z nás si může říct, že se jí tohle netýká. Jednou jsme zkrátka ty, které klevetí, a nedělejme si iluze, občas jsme i těmi, kdo jsou pomlouvány (ať už se o tom dozvíme, nebo ne). Zkuste si vybavit, kdy jste to naposledy dělala vy – často je to totiž naprosto bezděčné. S kámoškou u kávy, s mužem večer u vína, s mámou na telefonu při vaření… Drbání druhých je běžnou součástí konverzací téměř každého. Kdy se však z vtipných poznámek na účet někoho, kdo tam zrovna není, stává skutečně nemorální počínání?

Toužíme po senzaci

Stejně jako u všeho, tak i u pomluv existují různé styly a stupně. Prvním by mohlo být opravdu jen takové to klábosení kámošek u kávy, když si povídají o tom, co má kdo nového, kolik to stálo, kde na to vzal, kdo dostal jakou nemoc či kdo koho podvádí. Povídáme si o lidech, jež nějakým způsobem známe. A tak si o nich vyměňujeme různé informace. Jeden mluví, druhý poslouchá, později naslouchající posune informaci dál, něco si k ní domyslí, zdůrazní něco jiného, než co je ve skutečnosti důležité, a tak dále.

V podstatě jde o nevinné řeči, za nimiž stojí touha po senzaci, touha prozradit něco, co druhý neví a teoreticky by ho to mohlo zajímat. Problém může nastat v momentě, kdy se tyto novinky ze života druhých nezakládají na pravdě a my takové zaručené informace posouváme dál. Tehdy může zdánlivě nevinné klevetění dopadnout velmi špatně. Zejména pokud se dostane k člověku, o němž se řeči šíří.

A na to zkusme myslet při vyprávění o někom druhém; tedy že ne všechno, co jsme slyšeli, musí být hned pravda. Většinou je tak maximálně poloviční. A často je pravda někde úplně jinde.

Kde začíná šikana

Znáte někoho, kdo nedokáže mluvit o ničem jiném než o ostatních? A sděluje nejen informace typu, kdo má co nového a kdo s kým chodí, ale i takové ty úplné nechutnosti. Detaily z intimního života (ta je frigidní, tamta je „štětka“) či důkladné popisy různých částí něčího těla (ta má strašnou celulitidu na zadku, tamtomu páchne z úst) až po řešení životních situací cizích lidí (manžel jí nedá ani korunu, muž ji podvádí na každém kroku) a největší „lahůdky“ (bože, ta má ale ošklivé dítě). Někdy se takovým informacím jen zasmějeme, jindy je ale šíříme dál. Zkuste si však představit, jak by se asi cítil člověk, kterého se tyto řeči týkají. Zřejmě by se ho dotkly, dohnaly ho k slzám a možná mu způsobily i psychické problémy.

Často totiž pomluvy hraničí se šikanou. Kromě toho, že jsou kruté samy o sobě, vytváří neustálý poslech zlých řečí negativní energii. Kazí náladu a vzduch a způsobuje výčitky svědomí v lidech, kteří ještě nějaké mají. Pokud někdo ve vaší společnosti říká nechutné pomluvy tak často, až je vám to nepříjemné, zastavte ho. Jak? Zkuste mu položit otázku: „Proč mi to říkáš?“ Možná bude následovat několikavteřinové ticho, možná dotyčného zahanbíte, ale můžete si být téměř jistá, že s tím ve vaší přítomnosti přestane.

Nedostatek spokojenosti

Psychologové tvrdí, že pomlouváme, když nejsme v životě šťastní. Když nedokážeme naplno využít svůj potenciál, nejsme spokojení se svým vztahem, vzhledem, čímkoli. Pomluvami se snažíme přesvědčit sebe i ostatní, že jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř. Pozvedáme úctu k sobě samým podkopáváním úcty k druhým. Rádi se také dozvídáme o chybách jiných, abychom ospravedlnili ty své. Tento jev vysvětluje i naši dychtivost po skandálech z médií. Když si přečteme o znásilnění, vraždě či nevěře, na chvíli se nám naše chyby a problémy zdají menší.

Pomluvy bolí

Dříve než někoho odsoudíte za jeho čin, vyzkoušejte si na chvíli obout jeho boty a projít se v nich po jeho chodníku, vyzkoušejte si každé jeho zakopnutí. To se sice pouze tak říká, reálně to nelze, ovšem z vlastního života možná víte, že pokud jste udělala něco špatného, nemuselo to být proto, že jste skutečně zlá, ale proto, že někdo jiný byl zlý na vás. Proto, že jste byla zoufalá. Podvést manžela a odejít za borcem je odporný skutek. Jenže co když dotyčnou muž doma psychicky týral. Jakmile nejste zcela obeznámena s něčí situací, těžko soudit. Tak to raději nedělejte.

Pokud se k vám dostanou nepříjemné informace, polopravdy či úplné nechutnosti o vás samých, bolí to. A chce to řádnou dávku nadhledu, abychom si je nepustili k tělu. Stokrát si můžete opakovat, že ten, kdo to o vás řekl, vám jen závidí, chce vás shodit, protože sám je ubohý, někdy to ale zkrátka nefunguje a chvíli potrvá, než vás vše přejde.

Můžete z toho však i vytěžit. Pokud se pomluvy týkají vašeho vzhledu a je ve vašich silách s danou věcí něco udělat, popřípadě vás to v koutku duše i trápí, pokuste se na sobě zapracovat. Ne kvůli pomlouvači, ale kvůli sobě. Určitě však nejednejte v návalu emocí, neobhajujte se a neoplácejte pomluvy stejnou mincí, protože se tak stanete přesně takovým člověkem, jakým je ten, kdo vás ranil. Naopak se snažte být ještě lepší než dosud.

Drby a sociální sítě

Často si na paškál vezmeme někoho, koho známe jen z Instagramu. Hodnotíme jeho postavu, výraz tváře, vlasy, oblečení nebo se smějeme jeho trapným příběhům. Lidé, kteří denně přidávají své fotky, zřejmě chtějí, aby se o nich mluvilo. Někdy chtějí okolí pobouřit, jindy zas touží vzbudit obdiv, či spíše závist. Protože jsme jen lidé, tyto fotky v nás vyvolávají nějaké emoce, což je naprosto normální. A stává se i to, že nás někdo svojí instagramovou existencí dráždí a přímo nás nutí o něm negativně mluvit před druhými. Víte, co je tehdy třeba udělat? Přestat ho sledovat.