Kam zmizelo dítě? Petr Fischer nad dokumentem Každá minuta života
  • 03/08/2022
  • Podle wizewebsite
  • 212 Pohledy

Kam zmizelo dítě? Petr Fischer nad dokumentem Každá minuta života<

Kam zmizelo dítě? Petr Fischer nad dokumentem Každá minuta života

V celém konceptu kamevédy, vymyšleném Pavlem Zachou, který tímto způsobem pomohl svému stejnojmennému synovi do NHL, se odráží jakási marketingová nesvoboda, v níž lidé vystupují jako budoucí zboží na specifickém trhu práce pro vyvolené jedince.

Jistou nevolnost vyvolává především vědomí, že se tu „vyrábí dokonalý člověk“, což ještě umocňují všechny reminiscence na historické podoby této lidskovýrobní totality: od nacistického Lebensbornu po socialistický dril sovětských internátů a kasáren. Jenom v případě Hanuliakových či Zachových tuto totální moc nevede masová ideologie, nýbrž individualistická teorie jakéhosi svobodného sebe-uskutečnění, která však, když se rozhlédneme kolem sebe, může mít v mnoha odnožích také masovou podobu.

Komplexní multirozvojová výchova dětí, jak své metodě říká její vynálezce, vypadá jako další alternativní holistická pedagogika po vzoru Rudolfa Steinera. V konkrétní podobě spatřované na plátně po čase vystupují určité sektářské rysy, které se tradičně kritizují i na Steinerově systému pedagogického přemýšlení, jenž se údajně úplně nevyhnul fašistickému lákadlu.

Vyvolenost a správnost vlastní cesty, podprahově vykládané jako správná cesta ke štěstí, návod na dobrý život, jsou ideově vysvětleny i Miškovi, když se v jedné sekvenci ptá na osud bezdomovce, kterého spatřil z auta. Výklad matky – bezdomovec se neučil a nepracoval, nestaral se o sebe, jako to dělá Miško během svého tréninku, proto teď ten pán nemá kde spát a co jíst – je jak vystřižený z ideologie práce, která je vlastní jak socialistické, tak kapitalistické totalitě. S tím souvisí i objektivizace či zpředmětnění lidské existence, která se pak snadněji stává zbožím nebo předmětem manipulace.

Dokumentaristka Erika Hníková točila v porodnici: Češi si neradi stěžujíSALON

Co ale z filmu září opravdu nejsilněji, je klaustrofobní aseptické prostředí, v němž má Miško hledat sám sebe podle správného rytmu kamevédy. Stává se funkcí rodičovského snu o úspěšném potomkovi a ze všeho nejvíce pak funkcí času, který zde vystupuje jako ta nejvzácnější měna, již je potřeba využít, aby přinesla zisk. „Každá minuta života“ musí být využita a naprogramována, k sebe-uskutečnění nelze promrhat v nudě a relativním nicnedělání ani vteřinu, všechno musí být zacílené, mířit k budoucí velké metě. Život chytá rytmus právě odtud: z vize budoucího výjimečného, slavného a úspěšného člověka – této vizi se podřizuje vše.

Osamělost kamevédského běžce

Aseptická strohost, bezdotyková odtažitost a zpředmětnění takto naprogramovaných lidí připomínají základním naladěním tři roky starý hraný film Adama Sedláka Domestik. Stárnoucí vrcholový cyklista se v něm ke svému snu o vítězství programuje dopingem a nekonečnými tréninkovými dávkami, takže z něj ke konci zůstane jen vyčerpaný odlidštěný stroj, neschopný jakéhokoli vztahu.

Kam zmizelo dítě? Petr Fischer nad dokumentem Každá minuta života

Místo kamevédy zde pracuje chemie, programování má ale jen jinou formu či matérii, principiálně funguje stejně. I cíl je stejný: výjimečnost v určité hierarchii, úspěch a potlesk publika.

K nejbolestnějším záběrům „dokumentárního Domestika“ režisérky Eriky Hníkové patří momenty první Miškovy slávy. Ne snad v závěrečném poměřování se čtyřletými vrstevníky praktikujícími kamevédu, v němž naopak Miško snad poprvé nachází skutečné štěstí a radost, nýbrž tam, kde se hoch s vrstevníky zcela míjí. Když hraje basketbal s rodiči, když zpívá pro publikum starších příbuzných anglickou píseň. Ruce možných kamarádů jsou skoro už nataženy, ale není na ně čas, každá minuta životaběhu je obsazena vyšším cílem a jeho naplňováním. Sledujeme osamělost kamevédského běžce.

Jak správně smrkat, jak správně žít

Od chvíle, kdy Friedrich Nietzsche „zabil“ Boha, aby ten mohl znovu vstát v mnoha jiných podobách, se nejvíce božských figur objevilo v lidské podobě. Francouzský filosof Jean-Paul Sartre tomu pomohl a zároveň bránil tím, že Bohem učinil každého z nás, když v odkazu na Heideggerovy ontologické úvahy a kierkegaardovské propadání úzkosti a propasti nesmyslu popsal existenci jako „sebe-projekt“. Bohem je tu vlastní já, vlastní subjektivita, na níž pracujeme celý život jako na možnosti, kterou se snažíme nějak naplňovat. A nic jiného než tento sebe-bůh by nám nemělo do této práce na sobě mluvit. To je také skutečná svoboda: uskutečňování sebe sama jako projektu.

Nechci si stěžovat, že se svět mění, říká režisér Olmo OmerzuMFF KV

„Konstituuji-li sebe jako porozumění nějaké možnosti, jako mé možnosti, musím uznat existenci této možnosti na konci svého projektu a uchopit ji jako sebe sama, tam, v budoucnu mne očekávajícího a odděleného ode mne nicotou,“ píše Sartre ve svém hlavním díle Bytí a nicota.

Moderní svět si toto náročné pojetí existence, která se stále projikuje do budoucnosti a z ní přijímá své možnosti, skrze něž se uskutečňuje, poněkud zjednodušil překladem do utilitárního marketingového jazyka, který prostoupil i mediální svět, přeplněný dnes všemožnými návody, jak správně vařit, pít, sázet květiny, smrkat, zavařovat, milovat, vnímat, jak správně žít. Návody na život, life style a self-help literatura se staly natolik součástí každodennosti, že už je ani jako návody nebereme.

S radami ke správnému životu, kterých je všude dost, jen je vhodně zkombinovat, souvisí též další vrstva sebe-projekce, kterou je reklama na sebe. Už nestačí program života správně, pokud možno na základě odborných vědeckých rad z lifestylového časopisu, nastavit, ale musíte jeho provádění také umět veřejně prodat. Už nestačí sebe sama uskutečňovat jako projekt, ale projekt musí také mít svůj odbyt. Uplatnění na trhu.

Každá minuta života ukazuje, že i o projekty či programy výchovy dítěte je veliký zájem, protože touha po veřejném tržním uznání, kterou moderní všudypřítomná medialita ještě umocnila, je jako každá touha bezedná a v principu nenaplnitelná. Sahat po programu výchovy, který je vědecky, polovědecky či zkušenostně garantován jako ta pravá cesta k úspěchu, je možná svobodná volba rodičů, je to ale i existenciální alibi, které rodiče do velké míry zbavuje odpovědnosti za rozevírání existence druhého jako prostoru svobody.

Otázka svobody

Asi i proto vzniká ona nevolnost, o níž byla řeč. Celý film Eriky Hníkové sledujeme Miška v kleci systému kamevédy, takže neustále visí ve vzduchu otázka: Máme právo takovou klec nasazovat dítěti jen proto, že je naše vlastní? Že jde o tělo našeho těla, krev naší krve, tedy že jsme to v části i my, rodiče sami? A kde je hranice, kterou nemůžeme překročit, kam už se nesmí ve výchově a její koncepci zajít? Kdy je dítě ještě samostatná lidská bytost, a kdy už opička v kleci rodičovsky zacílené drezúry? Kdy je rodič ještě pedagog-průvodce, a kdy sveřepý domptér?

To vše jsou otázky, které film otvírá, ale nechává je bez odpovědí, protože zůstává umělecky uzavřen do klece, o které svědčí. Režisérka chtěla nechat film bez výrazného otisku vlastního názoru, nechtěla soudit, přesto názor můžeme přečíst v umělecké hladkosti formy, do níž natočený materiál sestříhala. Proto ty šílené pocity a dojmy – kam zmizelo dítě?

Diskuse s otcem Miška, která proběhla při světové premiéře na karlovarském festivalu i při novinářské projekci filmu v Praze, poněkud otupila tento ostrý strach o dítě, které bylo zbaveno přirozených sociálních vazeb, jež od raného věku člověk jako výslovně sociální živočich potřebuje (sebou se stáváme až skrze druhé, v nichž se poznáváme a díky nimž přizpůsobujeme svůj sebe-projekt). Miško je dnes sedmiletý, bruslí s kamarády a má se dobře. Vyklonění z klece kamevédy ale ještě neznamená, že se do ní nevrátí.

Za celou dobu, co jsem příběh výchovy à la Hanuliakovi, à la Zacha na plátně a v kinodebatách sledoval, vlastně nepadla otázka nejdůležitější – otázka svobody. Klasik české dětské psychologie Zdeněk Matějček doporučoval, aby dítě ze třetiny vychovávaly rodina, škola a ulice, mimo jiné i proto, že v každém z těchto prostředí se svoboda a její omezování ukazují jinak. Je to také jediná obrana proti tomu, abychom se tak snadno nezabydlovali v pohodlných kamevédách, v programech odpovědí bez potřebných otázek.

yknivoNumanzeSaNyknalC