• 25/06/2022
• By wizewebsite
• 474 Views

While escaping from the death march Ilse Reiner - Eichner hid in potatoes<

Ilse Reiner - Eichnerové, foto: Zdeňka KuchyňováPaní Ilse se narodila v roce 1929 ve Vsetíně. Její rodina patřila mezi miliony lidí, kteří období holocaustu nepřežili. Po smrti rodičů se malá Ilse ocitla v židovském sirotčinci, a právě o tom psala i ve svém deníku.

"I write what it was like in an orphanage and why they gave me there. My parents arrested. First my father, later my mother. After the mother's death, I was ordered to move out of Vsetin and go to the orphanage in Prague to be careful. There was a Jewish school, so I could have learned a few more months. The Jewish children then had to stop going to school or taking a music clock, so one day my teacher told me that she regrets, but that she couldn't meet me anymore. That wasThe end of my music clock and my elementary school was also interrupted. I couldn't go to school for 3.5 years because I was a Jewish religion. "

Ilse Reiner Eichner confided in her feelings, moods and events of that time.This gave rise to a testimony of turning points, as the child saw them.Her story was included in his infobulletin by the Holocaust Endowment Fund.

Mrs. Ilse's father, Max Eichner was arrested in 1939 by the Gestapo and imprisoned in the Špilberk prison.He was later released, but in May 1942 he was transported to Terezin and then to the Polish concentration camps, where he did not return.

Očima dítěte "Nevím, jestli to byl Sobibor nebo Lublin. Já jsem dostala kartu z Lublina, kde psal: nestarej se o mě, vše je v pořádku, jsem zdravý a spokojený. Nahoře v pravém rohu jsem viděla jméno Lublin a datum. Když jsem po válce mluvila s různými lidmi, tak mi řekli, že lidé v určitých táborech museli takovou kartu poslat a ta byla odeslaná před tím, než je zabili. Před tím byl tatínek vězněný na Špilberku a ve Vsetíně. Maminka byla vězněná ve Vsetíně a pak v Brně, šest týdnů. Doufala jsem, že ji propustí, ale poslali ji do Ravensbrücku. Nakonec ji propustili a já dostala telegram, že je v pražské nemocnici na Bulovce, ale nemohli jsme se vidět, protože měla tuberkulózu. Lékaři nedovolili, abychom se setkali. Nedostala jsem ani povolení cestovat. Bylo to bolestivé, s maminkou jsem se neviděla už 1,5 roku. Když umřela, neměla jsem důvod opustit své rodné město Vsetín. Němci mi ale řekli, že musím jít do Prahy. Cestovala jsem tam sama a byla jsem očekávaná ředitelkou sirotčince."

I looked at the watch, just when the conductor came to the wagon and announced that in 30 minutes we would be in Prague. I stiffened for a while and then looked at my luggage. With the ridge I numbered my hair and at speed I said goodbye to the world and the life I have known so far. I sighed deeply and considered my future in an orphanage. The train whistled, followed by a squeaking sound of the locomotive. Soon afterwards, the conductor urged us to leave the train because we arrived at Prague. When I got out of the train, someone helped me with luggage. I looked around and noticed tall women in a dark costume and a big hat. She came to me and asked in a nice voice, "You're surely Ilsinka Eichner, right?" I nodded, I looked right into her face and said, "Are you Miss Weingarten?" "Yes, I'm. I came to welcome and take you to an orphanage. Girls and boys already know about you and look forward to meeting you. We have a very nice group of children. They are friendly and willing to help each other. You will see. Come on, my Child, give me a hand. Someone will take away your luggage. Prague is a beautiful city, sometimes called a golden city or gold Prague. You will soon know it. that we have it here. Are you hungry? Dinner will be in two hours. " (sample from the book through the eyes of a child)

She sent a diary to Moravia before transport

Příkaz k deportaci, foto: repro z knihy Očima dítěte "Byla jsem v sirotčinci na Belgické ulici asi osm měsíců a chodila jsem do školy na Josefově. Do Terezína jsem byla deportována v říjnu roku 1940. Bylo mi asi 11,5. Když jsem tam přijela, tak jsem dostala tyfus. Pamatuju si ten výraz, který lékaři používali, byl to meningotyfus. Byla jsem ve velmi špatném stavu, skoro jsem umřela, ale potom se vše zázračně obrátilo. Když jsem se dostala z bezvědomí, tak jsem se ptala, kde jsou další děti, co měly tyfus. Mnozí nepřežili a já tak ztratila hodně přátel, kteří pro mě mnoho znamenali. V Terezíně jsem byla přes dva roky. Taky jsem tam později pracovala v zahradách, kde se pro esesáky pěstovala zelenina. Pak jsem znovu onemocněla. Tehdy jsem dostala výzvu do transportu do Osvětimi. Lékař, který se mě ujal, to nějak zařídil. Nevím jak, ale moje jméno zmizelo z toho listu a jiné se tam dostalo. Po válce mě svědomí strašně mučilo. Vždycky jsem se ptala, kdo byla ta osoba, která šla místo mě, a jestli to přežila. To jsem se nikdy nedozvěděla. Pro mě to bylo štěstí a neštěstí pro někoho jiného. Pak jsem se dozvěděla, že se to takto udělalo pro několik dalších dětí. Dospělí se vždycky snažili něco dělat pro ty mladší, protože mysleli, že my máme větší šanci přežít to peklo."

Ilse Reiner - Eichner shows a short period of time, from May to September 1942. The historical events of that time are not in the diary.Rather, it speaks of a child's desire to find a bit of happiness in conditions whose unnaturalness is aware.He experiences friendship and parting with those who are intended for transport, whose final determination escapes child understanding.

Friday, August 27, 1942, we got up before.We were doing pancakes.I was hell myself.Then Betka and I did the surface and washed the dishes.Then we washed and went to Hagibor.Theater was played.It turned out very nicely.Mr. Saudek got a bouquet of red roses and a cake.Irena received a flower from Hagibor.She put her to her dad on the grave.In the morning she got Irena and Ilonka with her mother's challenge, but we didn't tell her anything.But everyone went to her.Honzíček from the children's home comes to her and says, "Irenka, are you going to Terezin?"She was immediately outlined.In a moment Mr. Cenkr will come.See you at the fair, Irena!She, poor, didn't know what to think about it.After the theater she learned that she was going.Gave up to cry. "

As the date of entry into the transport was approaching, Ilse sent her diary to Vsetin.Here he got to the Lukáš family, who had already kept the things that Ilsa's mother had stored on them.She found the diary she thought was lost in her friends in Vsetin in 1990. In 2006 he was published in the US under the title Through the Eyes of A Child.Steven Spielberg made a three -hour documentary for the Washington Holocaust Museum.

Escape

After many years, Mrs. Ilse revealed the forgotten experiences and memories.The book edition of the daily was complemented by later memories.

Legitimace, kterou Ilse dostala po návratu do rodného města, foto: repro z knihy Očima dítěte "Potom mě poslali z Terezína asi do Birkenau. Jednu minutu mi řekli, že jsem byla v Birkenau, druhou minutu mi řekli, že jsem byla v Auschwitzu. Co jsem tam viděla za ty tři dny, co jsem tam strávila, bylo něco neuvěřitelného. Obdivuji ty, kteří tam museli zůstat delší čas. Já myslím, že bych tam ztratila rozum. Tři dny a tři noci bylo dost. Mengele, před kterým jsem stála nahá, měl bílé rukavice a takové zvláštní brýle. Já nevěděla, kdo byl, tak jsem neměla takový strach. On ukazoval, aby jedni šli napravo, druzí nalevo. Nepamatuji si, kam jsem šla, ale pro mě to byla správná strana. Co mě pak mnoho let mučilo, byla vzpomínka na mladou paní s tříletou holčičkou, která šla na druhou stranu. Tehdy jsem nevěděla, co to znamenalo, později mi z toho bylo nanic."

A skinny figure dressed in a striped prison mundur with a number on the back, a shaved skull, in a forfeited ash face, human only eyes were.In a strangled voice he asked if I had anything to eat, sardines, canned or kees."Throw it in the ditch, they'll pick it up anyway!"Then he asked how much I was.When I said, I replied that 14, quickly and strongly repaired me: "No, no! If you are shown in front of the doctor, say that you are 18!"And suddenly he disappeared.I was completely confused, I totally didn't understand who it was and why should I say that?What's the point?When I stood in front of the doctor (I was Dr. Mengele I learned later), and he asked me about my age, I felt suddenly strong inner tension and I blurted 18 - and the number saved me.(sample from the book through the eyes of a child)

"It was extraordinary happiness, bravery and deep faith in God that helped me to overcome Birkenau/Auschwitz and work camp Kurzbach in Silesia..

Dívky z dětského domova, foto: repro z knihy Očima dítěte"Já jsem měla štěstí několikrát. Tři měsíce jsem byla v otrockém táboře. Pak jsem byla na pochodu smrti. Bylo to strašné, měla jsem omrzlou nohu. Esesačka mě pozorovala a napsala si moje číslo. Řekla jsem si, že se odtud musím nějak dostat. Pak esesáci řekli, že si můžeme po třech dnech trošku odpočinout, vidíte, u mě všechno přicházelo v číslovce tři. Leželi jsme ve sněhu, byli jsme u nějakého sedláka, který už byl pryč, protože Němci zřejmě věděli, že se Rusové přibližují. Prý jsme šli do Gross Rosenu. To byl další tábor, ale k tomu už nedošlo, ne pro mě. Když jsme odpočívali, dostala jsem velkou žízeň, ala nechtěla jsem jíst sníh. Na dvoře jsem viděla pumpu a několik zajatců přicházelo mým směrem. Někteří byli Češi, jiní Angličani. Jeden se mě ptal: odkud pocházíte? Já myslela z kterého kraje, tak jsem řekla, že z Československa. Ale oni chtěli vědět z kterého tábora, tak jsem řekla, že z Trachtenbergu u Kurzbachu. V tom momentě ten zajatec šeptem říkal, Rusové už jsou tam. To mě dodalo velkou odvahu. Já nevěděla, že Rusové přicházejí. Doufala jsem, že přijdou Američané. Řekla jsem si, že nezáleží kdo, hlavně když nás osvobodí."

They were hiding between a pile of potatoes before escaping

"I told two older women that I would try to escape. But I didn't want to go alone because I had a bad leg. I asked them if they would go with me. These two older ladies took me, and we found a cellar. Because in that house they probably had no time to put potatoes in the bags, so we found a lot of potatoes and bags that were scattered in the cellar. We got the idea of ​​putting me into the potatoes, I was thin then. The SSs said we had to go to line and mask on. But there was a chaos. They were worried about their skin, and wanted to get away. They didn't look left on the right, they weren't so strict, and suddenly we heard a shot. We didn't know if they shot someone Or if it was intimidated. I was 15 years old at the time. I thought when I go out and they see me, they would shoot me. If I stay here, they may not have time to search the cellar and surroundings, and I can live on. So happened too. We appeared in the yard only much later. It was at night, and for The surprise was that other women had the same idea. Suddenly we saw a group from the right and from the left and we met in the middle of the yard. We thought what now? The older ones said we had to pack our uniform. We were cold, so they went and were looking for different things in abandoned houses. Then the coats began to burn. They said that if the Germans came back, so they couldn't see that we were prisoners. That was a nice idea, but then when the Russians came, it was very difficult to convince them that we were prisoners. It was good for one situation, but not for the other. "

When the Red Army arrived, Ilse Reiner - Eichner was three months in the liberation zone (again the fatal number three).

Autorka knihy před skříní, kde byl ukryt její deník (1990), foto: repro z knihy Očima dítěte"Mezi vojáky jsem chodila v převleku za mladého chlapce", vzpomíná paní Ilse ve své knize. "Po válce jsem ušla dlouhou vzdálenost k českým hranicím, kde jsem upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem ve voze Červeného kříže na cestě do Prahy. V Praze jsem strávila tři měsíce v nemocnici. Odjela jsem pak do svého rodného města Vsetína, kde jsem bydlela u jedné křesťanské rodiny, bývalých přátel mé matky i mých. Jmenovali se Lukášovi."

Of the 15,000 children sent to Terezin, only 132 survived

Ilse Reiner - Eichnerová je jedním ze 132 přeživších dětí z 15 000, které byly poslány do Terezína.

"We knew where we came from, where our roots are, where we were born, where we would like to be. But where was home? No one expected us, no one survived. We were very sad. We didn't hear any music in Silesia, we saw no flags , the end of the war did not look solemn at all. Only from people we heard that the war was over. In the end I was lucky to get back to Prague with an ambulance. I was at a repatriation office where they gave me some money, new laundry and an identity card. When I found myself in the hospital, my mother's friend came with my husband. She told me: Don't worry, Ilso, recover and come to Vsetin. happened to this day. came from Los Angeles. "

Mrs. Ilse's husband was one of the soldiers who liberated Dachau

What was the fate of Mrs. Ilse after the war?After she came to her uncle in New York, she started going to school and worked part -time in the clothing store.

In 1950 she married Charles Reiner, who participated in the liberation of the Dachau concentration camp.She returned to the Czech Republic after the revolution.Mrs. Ilse is the mother of two children Richard and Elaine, the grandmother of two grandchildren and lives in Atlanta in the USA.In 2011 she was awarded honorary citizenship of the city of Vsetín.

Mrs. Ilse Charlott's mother is buried in Prague at the Jewish Cemetery.Her name is also in Vsetín, on the commemorative plaque of the Jewish victims of Nazi persecution.Right next to the name of Mrs. Ilsa, Max Eichner, who unfortunately is not more accurate about the time and place of death.

A terrible time of Holocaust and non -freedom must be remembered.Mrs. Ilse Rainer - Eichner is trying to do so:

Ilse Reiner - Eichnerová na tomtéž místě jako na obrázku na obálce knihy, jen o 64 let později. V Růžďce, dnes Bystřičce (červen 2004), foto: repro z knihy Očima dítěte"Točila jsem ve Vsetíně krátký dokumentární film. Jmenoval se Proti proudu. Ve státě Georgia jsem dělala film pro stanici GPTV, byl určen pro učitele a studenty. Mluvila jsem také v různých kostelích, pracovala pro muzeum v Atlantě, které se jmenuje Breman. Tam jsem vyprávěla dětem i učitelům, co se stalo. Radila jsem jim, jak zvládnout život, kdyby nebyl tak příznivý. Řekla jsem jim, jak je důležité v něco věřit. Někdy si člověk řekne: Bůh mě opustil. Mně se to taky stalo. Pocházela jsem z dosti pobožné rodiny. Říkala jsem si: Bůh je dobrý, jak je pak možné, že tolik dobrých lidí a nevinné děti takto trpí? Pak jsem si uvědomila, že to tak nejde, že se musím vrátit zpět k víře, nebo věřit v 'něco', protože když se na něco nesoustředíte, tak se zblázníte. Oslabíte se, nemáte tolik šancí přežít to peklo. Měla jsem samozřejmě hodně štěstí. Teď jsem dospělá paní a matka dvou dětí. Syn Richard je v Los Angeles. Má syna Maxe a dceru Rachel. Moje dcera Elain žije se mnou v Atlantě. Já chci, aby každé dítě mělo dobrý život. Vždycky říkám dětem, že si musí vážit svého života, ale také života dalších. Nemusí každého milovat. Ne s každým se necítíme pohodlně, ale nesmíme mu neubližovat, na to nemáme právo. Když mluvím s malými dětmi, tak jim říkám, ty máš ráda zmrzlinu vanilkovou, já čokoládovou, někdo jahodovou. Můžete si vybrat. Mezi lidmi si taky můžete vybrat, kdo bude váš kamarád, ale nemáme právo nikomu ubližovat a nikomu zničit život," uvedla na závěr svého vyprávění pro Radio Praha paní Ilse Reiner - Eichnerová.

She gave her diary to children who were deported to Terezin and her husband Charlie, who convinced her to translate the diary into English to better understand what she had to go through in her childhood.